Článek
Je fascinující, jak rychle se dokáže z úplně náhodného produktu stát národní sport. Stačí, aby Action vyložil na pult něco, co vypadá lehce zbytečně, ale zároveň „instagramově“, a máme vystaráno. Tentokrát to začalo balančními kameny. Ano, těmi, co mají uklidňovat mysl, zatímco vy nervózně přemýšlíte, proč jste si je vlastně koupili.
První vlna byla nevinná. Lidé sdíleli fotky, jak skládají kameny na sebe, sem tam někdo přidal svíčku, kytičku, trochu zenové atmosféry. Všechno působilo klidně, harmonicky, skoro až terapeuticky. Jenže pak se to zvrtlo. Protože samozřejmě se to zvrtne vždycky.
Do hry vstoupily svítící koule. Najednou už nestačilo mít kameny. Bylo potřeba, aby to svítilo. Ideálně večer, aby vynikl efekt. Fotky potemnělých obýváků, kde někde v rohu září koule a vedle ní se krčí pět balančních kamenů, zaplavily internet. Zen se proměnil v diskotéku pro introverty.
A pak přišla třetí fáze. Závěsná křesla. Protože proč si jen tak sednout na gauč, když se můžete stylově houpat a přemýšlet o tom, jestli vaše svítící koule ladí s barvou polštářků. Najednou měl každý potřebu ukázat, že jeho křeslo není jen křeslo. Je to statement. Je to životní styl. Je to důkaz, že když už nic jiného, tak alespoň Action funguje.
A tady se dostáváme k tomu nejlepšímu. K soutěži. Tiché, nevyhlášené, ale o to intenzivnější. Každý sdílí svůj kout, svůj výtvor, svůj pokus o dokonalou kombinaci kamenů, světel a houpání. A ostatní to sledují a nenápadně si říkají: „Jo, dobrý… ale já to udělám líp.“
Najednou nejde o to, že jste si koupili levnou dekoraci. Jde o to, jak ji prezentujete. Jestli máte dostatečně neutrální stěnu. Jestli světlo dopadá správným směrem. Jestli to působí přirozeně, i když jste to aranžovali dvacet minut a třikrát přestavovali.
A Action? Ten si mezitím tiše mne ruce a přemýšlí, co na nás zkusí příště. Protože ví, že stačí málo. Možná to budou závěsné makramé lampy. Možná umělé vodopády do koupelny. Nebo sada miniaturních zenových zahrádek, které se budou rozsypávat po celém bytě.
A my? My tam zase půjdeme. Řekneme si, že se jen podíváme. Že nic nepotřebujeme. A pak odejdeme s košíkem plným věcí, které jsme nikdy neplánovali, ale najednou bez nich nemůžeme žít.
A o pár dní později budeme sedět doma, koukat na svou svítící kouli, lehce se pohupovat v křesle a přemýšlet, jestli to máme dost hezké na to, abychom to ukázali ostatním.
Protože o to tady vlastně jde. Ne o kameny. Ne o koule. Ne o křesla.
Ale o ten tichý pocit, že jsme na chvíli vyhráli soutěž, kterou si všichni hrajeme a nikdo ji oficiálně nepřiznal.
