Článek
Jsou dny, kdy si říkáte, že vás v práci nic nepřekvapí. A pak přijde den narozenin pana Karla. Respektive pět dní narozenin pana Karla, které se odehrály během jednoho odpoledne.
Ráno jsem přišla jako obvykle. Pan Karel seděl v kuchyni, pil čaj a tvářil se spokojeně. „Dobrý den,“ pozdravila jsem.
„Dobrý den,“ usmál se. „Dnes je nějaký hezký den.“
„Dnes máte narozeniny,“ připomněla jsem mu.
Následovala radost. Upřímná, dětská, nakažlivá. „Opravdu?“ rozzářil se. „No to je krásné!“
Popřála jsem mu, předala malý dárek a nakrájela dort. Oslava proběhla přesně tak, jak má. Svátečně, klidně, s jedním kouskem dortu a dvěma šálky kávy. Pan Karel byl dojatý a já měla dobrý pocit, že den začal hezky.
O hodinu později jsem se vrátila z nákupu.
„Dobrý den,“ pozdravil mě pan Karel.
„Dobrý den,“ odpověděla jsem.
„Dnes je nějaký hezký den,“ poznamenal.
V tu chvíli mi to došlo.
„Dnes máte narozeniny,“ řekla jsem znovu.
A bylo to tady. Druhé kolo radosti. „Opravdu?“ znovu ten stejný údiv, stejné nadšení, stejná jiskra v očích. Kdybych nevěděla, že to už jednou proběhlo, přísahala bych, že je to poprvé.
Dort byl znovu na stole. „Jen malý kousek,“ řekl. Ten „malý kousek“ byl překvapivě velkorysý, ale kdo by v takové chvíli řešil detaily.
Třetí oslava přišla po obědě. Tentokrát jsem to už brala jako experiment. Co se stane, když člověk slaví narozeniny víckrát za den? Odpověď: nic špatného.
„Dnes je nějaký hezký den,“ začal pan Karel.
„A víte proč?“ zeptala jsem se.
Podíval se na mě zvědavě.
„Máte narozeniny.“
Třetí vlna radosti byla možná ještě silnější než ty předchozí. „To snad není možné!“ smál se. „To jsem ani nevěděl!“
„Překvapení,“ přikývla jsem.
Dort pomalu mizel. Já začala přemýšlet, jestli existuje nějaký limit, kolikrát může člověk během dne upřímně oslavit vlastní narozeniny. Pan Karel byl živým důkazem, že ten limit je… poměrně vysoký.
Čtvrtá oslava už měla nádech tradice. Zapálila jsem svíčku, on ji sfoukl. „Něco si přejte,“ řekla jsem.
„Já si přeju, aby byl dnešek hezký den,“ odpověděl.
To přání už se mu splnilo minimálně třikrát.
Pátá oslava přišla večer. Dort byl na hraně existence, já taky. Pan Karel se na mě podíval a s lehkým úsměvem pronesl: „Dnes je nějaký hezký den.“
Zhluboka jsem se nadechla.
„Pane Karle,“ řekla jsem jemně, „máte narozeniny.“
Podíval se na mě, chvíli mlčel… a pak se rozesmál. „No to je ale štěstí!“
A v tu chvíli mi došlo, že možná my ostatní slavíme narozeniny špatně. Jednou za rok, rychle, mezi povinnostmi, s myšlenkami někde jinde.
Pan Karel je slavil pětkrát za den. Pokaždé naplno. Pokaždé s opravdovou radostí, jako by to bylo poprvé. Bez očekávání, bez srovnávání, bez „už jsem to zažil“.
Když jsem večer odcházela, zavolal na mě: „Děkuju za krásný den.“
„Rádo se stalo,“ usmála jsem se.
A cestou domů jsem si říkala, že jestli si mám z téhle práce něco odnést, tak možná právě tohle: někdy není na škodu zapomenout, že už jsme slavili. Protože pak máme šanci si tu radost prožít znovu.
Klidně pětkrát za den.
