Článek
Je 10. února a rannímu vysílání ČT dominuje zpráva o tom, že Rusové rozpoutali na Ukrajině další etapu válečného pekla. Plošný útok ruských raket zasáhl ve třech vlnách infrastrukturu po celé zemi a vše nasvědčuje tomu, že v Doněcké a Luhanské oblasti co nevidět začne masivní ofenziva.
Na pozadí prakticky každodenních zpráv o tom, jak se Rusové snaží sprovodit ukrajinský národ ze světa za to, že si dovolil odmítnout jako nedostatečně lákavou nabídku stát se vazalem Ruské federace, přichází prohlášení Mezinárodního olympijského výboru, doporučující, aby byla ruským sportovcům, kteří „aktivně nepodporují“ Ruskou „speciální vojenskou operaci na Ukrajině“, umožněna účast na letních olympijských hrách v Paříži v roce 2024 jako „neutrálním sportovcům“. K tomuto doporučení se již kladně postavil rovněž šéf Olympijského výboru USA.
MOV tak po roce ruského běsnění na území suverénní země mění své stanovisko z února roku 2022, kdy doporučil mezinárodním sportovním federacím zákaz účasti ruských a běloruských sportovců na mezinárodních kláních.
Je těžké přijít na to, co by mohlo takový názorový veletoč zdůvodnit. To ono se něco změnilo od 24. února 2022? To už Rusové nepáchají na Ukrajině válečná zvěrstva? To už neporušují všechny možné normy mezinárodního práva? To už se z Ukrajiny stáhli a omluvili se? To už zaplatili válečné reparace? To už podstatná část ruských sportovců naznačila, že nepodporují prezidenta Putina v jeho paranoidních plánech? Toho si bohužel nejsem vědom. Jediné, co se za tu dobu změnilo, je čas. Už je to rok. A tak si MOV asi říká: pokud už naše doporučení trvá rok, pak už bylo spravedlnosti učiněno za dost a je na čase ho změnit. Jako by se nemorálnost ruského běsnění s časem snižovala, i když se intenzita jejich agrese zvyšuje. Zvláštní uvažování…
Ale musím být k MOV férový. Zdůvodnění přece poskytli: zákaz startu ruských sportovců na LOH „by mohl představovat diskriminaci“!
No panečku. Takové zdůvodnění prozrazuje, že představitelé MOV trpí zvláštní formou morální slepoty. Rusové páchají na Ukrajině genocidu. MOV nemá příliš mnoho prostředků, jak může Ukrajince v jejich obraně proti agresorovi podpořit (dodávat oštěpy?). Jedním z mála je alespoň symbolický fakt, že ukrajinské sportovce nepostaví tváří v tvář těm ruským na sportovních stadionech. Ale to by nešlo. To by přece mohlo být vnímáno jako diskriminace, a to my ctnostní neděláme. Nejsme přece jako oni.
Britský filozof Jonathan Glover o takovém postoji napsal, že jde o posedlost vlastní ctností a neochotou si ušpinit ruce nehledě na to, co se děje kolem a jaké následky to může mít. Dost odporný princip.
Místo toho, aby si MOV uvědomil, co tím říká o sobě, ještě navíc kritizuje Ukrajinu, která ohlásila bojkot olympijských her v Paříži, pokud tam budou ruští sportovci připuštěni. Údajně by tím Ukrajina porušila chartu olympijských her! Další důkaz morální slepoty asi není nutné hledat. Rusko za poslední rok porušilo tolik mezinárodních dohod, že si lze stěží představit méně důvěryhodného mezinárodního aktéra. Jeho sportovci by ale na olympiádu být připuštěni měli. Ukrajinci se naopak prohřeší vůči olympijskému duchu, když si dovolí hry bojkotovat.
Myslím, že je na čase začít zcela otevřeně mluvit o tom, že olympijská myšlenka je sice krásná, ale naprosto naivní a nikdy nefungovala. Představa, že sport a politika jsou jako voda a olej a vzájemně se vylučují, že země, které spolu válčí, odloží na pár týdnů zbraně, místo toho vezmou tretry, skokanské tyče a disky a změří síly na atletickém oválu zcela v duchu fair play, je z historického a kritického pohledu tak děravá, že nechápu, jak se jí může někdo vůbec ještě držet.
Za prvé, představa apolitické fair play mezi ukrajinskými a ruskými sportovci možná malinko přehlíží, že za poslední rok mají sportovci těchto zemí poněkud odlišné podmínky k přípravě. Ale možná si Thomas Bach a další funkcionáři MOV myslí, že trénink s neustálým vědomím, že na vás může dopadnout Iskander, trénink v halách a stadionech, kde kvůli ostřelování kritické infrastruktury nefunguje elektřina a topení, trénink s vědomím, že vaše rodina nemusí přežít do příštího dne či trénink střídaný nasazením v obranných jednotkách, jsou ideální formou přípravy na olympijská klání. Podle jedné zprávy zemřelo za poslední rok ve válce více než 50 ukrajinských sportovců – jeden příklad za všechny: ukrajinský reprezentační biatlonista Jevhen Malyšev, který byl zabit při obraně Charkova 1. března 2022.
Za druhé, politika je se sportem neoddělitelně propojena. Na velkých mezinárodních akcích soutěží sportovci pod vlajkami svých zemí. Vlajky jsou symboly zemí, nikoli sportovních klubů. Země jsou politické, nikoli sportovní organizace. Z toho plyne, že na mezinárodních sportovních akcích spolu soutěží mimo jiné také politické entity. Souhrnné statistiky o celkovém počtu medailí, které jednotlivé země získaly, ale také třeba doping sportovců systematicky řízený z nejvyšších pater politiky, v posledních letech například, zcela nečekaně, sportovců ruských, jsou toho jen dalším důkazem.
Navíc jsou to právě olympijské hry a další monstrózní mezinárodní sportovní šampionáty, které slouží politické propagandě zdaleka nejvíc – berlínskou olympiádou v roce 1936 počínaje, loňským fotbalovým šampionátem v Kataru konče. Zahajovací a závěrečné ceremonie jsou vždy nástrojem politického a ekonomického marketingu, ve kterém se pořadatelská země snaží vždy vylepšit svůj veřejný obraz, v horším případě zakrýt nekalé praktiky a úmysly. Dojemné vystoupení amerického herce Morgana Freemana s tělesně postiženým chlapcem na zahajovací ceremonii loňského katarského fotbalového šampionátu mělo nepochybně vyvolat dojem toho, jak inkluzivní a z hlediska lidských práv pokroková země Katar je. A zatímco Vladimir Vladimirovič svým carským charismatem opájel během olympijských ceremoniálů v Soči další státníky a sportovní funkcionáře představou, jak je Rusko mírumilovná a pokroková země s krásnou historií a bohatou kulturou, vydával mezitím rozkazy k napadení a zabrání velké části ukrajinského území.
Představa, že „neutrální“ olympijská vlajka dokáže zakrýt fakt, že by ruští sportovci připuštění na LOH v Paříži reprezentovali Ruskou federaci, je rovněž silně naivní a vychází z velmi povrchního chápání toho, co znamená reprezentovat. V tomto povrchním smyslu rozhoduje o reprezentaci vlajka na dresu a náhrada státní vlajky za bílou s olympijským logem pak jakoby mávnutím kouzelného proutku vymaže celou historii sportovce. Na absurditu takového chápání pojmu reprezentace poukazovali profesionální i „lidoví“ komentátoři sportovního dění během loňského Wimbledonu. Tam měli ruští a běloruští sportovci zakázáno. Ženskou dvouhru však vyhrála Jelena Rybakinová, Ruska jak poleno, narozená v Moskvě, produkt ruských tenisových škol a ruských trenérů, která si jen na finanční pobídku Kazašského tenisového svazu v roce 2018 změnila občanství.
Adekvátnější pojetí reprezentace nehledí jen na to, čí máte cestovní pas, ale kdo vás jako sportovce vytvořil. A to ani tři vrstvy bílé barvy nepřetřou.
Změna postoje Mezinárodního olympijského výboru je nepochopitelná a prosvítají z ní pochybné morální principy. Ruští sportovci na mezinárodní klání nepatří a není nic, co by jejich návrat v tuto chvíli mohlo zdůvodnit.
