Článek
Regulace AI a její perspektivy
Asimovova Nadace a limity předpovídání
V dnešní době, kdy se technologie umělé inteligence (AI) rychle vyvíjí, se setkáváme s otázkami o její regulaci, etice a dopadu na společnost. Isaac Asimov ve své sérii Nadace představil koncept psychohistorie – vědní disciplíny umožňující predikci a manipulaci historických událostí obrovského měřítka. Tato fikce nám poskytuje užitečný rámec pro zkoumání dnešních debat o možnostech a limitech předvídání technologického vývoje a jeho regulace. Přestože je psychohistorie fikční vědou, ilustruje naši touhu po kontrole nad budoucností a snahu předcházet potenciálním krizím. Tento rámec nám umožňuje lépe pochopit, jak obtížné je predikovat komplexní systémy, jakým je i vývoj umělé inteligence, a ukazuje, že jakákoli regulace či řízení takovýchto technologií s sebou nesou obrovské výzvy.
Asimovova psychohistorie ilustruje fascinaci lidstva možností ovládnout nejen přírodní, ale i společenské zákony prostřednictvím vědy. V Nadaci je psychohistorie zobrazena jako nástroj k řízení a stabilizaci galaktické civilizace. Podobně dnes stojíme před otázkou, do jaké míry můžeme a měli bychom předvídat a řídit vývoj AI. Paralely mezi psychohistorií a dnešními snahami o regulaci AI vyvolávají otázky o naší schopnosti předvídat technologické důsledky a o vhodnosti metod, které k tomu používáme. Přestože se často snažíme o predikci dopadů technologických změn, mnohdy se ukazuje, že neplánované nebo neočekávané důsledky mají hluboký vliv na společnost. Tato nejistota, spojená s rapidním technologickým pokrokem, ukazuje, že předvídat komplexní technologické systémy je téměř nemožné, což znamená, že regulace musí být flexibilní a reagovat na nové výzvy v reálném čase.
Od regulace k ideologii
Regulace AI by neměla být zaměňována za plánování nebo vizionářství, ačkoli tyto aspekty se často prolínají. Regulace, pokud je prováděna správně, vyžaduje zvážení všech možných důsledků technologie, zatímco plánování může být založeno na ideálních, někdy utopických vizích. Současná regulace AI může také odrážet ideologické pozice, kdy různé vlády a organizace prosazují normy a hodnoty, které ovlivňují globální přístupy k technologii. To je obzvláště zřetelné v rozhodnutích o tom, co AI smí a nesmí dělat, což následně formuje samotnou technologii. Ideologie, které se promítají do regulace, mohou být odrazem obav z neznámého, strachu ze ztráty kontroly, nebo dokonce snahy udržet status quo. Takové ideologické přístupy mohou mít dalekosáhlé důsledky – mohou na jedné straně chránit společnost před riziky, ale na druhé straně také omezovat potenciál inovací. Otázkou tedy je, jak zajistit, aby regulace byla vyvážená, umožňovala technologický pokrok a současně chránila hodnoty, které považujeme za zásadní.
AI a transformace lidské identity
Integrace AI do každodenního života mění naše chápání toho, co znamená být člověkem. AI nás nutí přehodnocovat naše role v práci, naše kreativní schopnosti a způsoby, jakými interagujeme. Může vytvářet nové formy identity a společenských struktur, které byly dříve nepředstavitelné. Tato proměna přináší nejen technologické, ale i hluboké etické a filozofické otázky. Můžeme se ptát, co zůstane jedinečného na lidské zkušenosti v době, kdy AI může simulovat nebo dokonce překonat některé naše schopnosti. Například, když AI dokáže vytvářet umělecká díla nebo provádět komplexní analýzy, co to znamená pro naši představu o kreativitě a lidské inteligenci? V důsledku toho se proměňují i naše hodnoty – práce, kterou jsme dříve považovali za výlučně lidskou, nyní může být vykonávána stroji. Tento proces vytváří napětí mezi tradičními představami o lidské hodnotě a novými formami soužití s technologiemi.
Terorismus versus odpor: Případ Johna Connora
Příběh Johna Connora v Terminátorovi je příkladem extrémního odporu proti technologii, který je často vnímán jako teroristický. Tento scénář nám umožňuje zkoumat, kdy a jak může být odpor proti technologickému vývoji ospravedlnitelný nebo dokonce nutný. Connorův případ představuje dilema, jak hodnotit násilné akty v kontextu možného vyhynutí či radikální transformace lidstva. Pokud se vývoj technologie stane hrozbou pro samotnou existenci lidstva, jaké prostředky jsou legitimní k zabránění takovému vývoji? Tento druh etického dilematu se neomezuje jen na fikční svět, ale rezonuje i ve skutečném světě, kde mohou být technologické inovace vnímány jako ohrožení určitých skupin lidí nebo způsobů života. Můžeme tedy diskutovat o tom, kde leží hranice mezi legitimním odporem a neospravedlnitelným násilím. Měli bychom se ptát, jak můžeme efektivně čelit technologickým výzvám bez toho, abychom se uchylovali k extrémním metodám, a zda je možné najít cestu, která zajistí ochranu lidstva a zároveň umožní využití potenciálu technologií.
Nezastavitelný rozvoj AI
Rozvoj AI je proces, který se zdá být nezastavitelný kvůli jeho globálnímu charakteru a integraci do všech aspektů moderní společnosti. Místo pokusů o zastavení tohoto vývoje bychom měli hledat cesty, jak s AI koexistovat. Filozofie, etika a politika by měly hrát klíčovou roli v tom, jak formujeme budoucí vztahy mezi lidmi a stroji. Klíčovou otázkou je, jak zajistit, aby vývoj AI probíhal v souladu s našimi hodnotami a zajišťoval dobro všech členů společnosti. To zahrnuje hledání nových přístupů k vzdělávání, které by připravily lidi na svět, kde AI bude běžnou součástí života. Koexistence s AI může také znamenat redefinici některých našich základních pojmů, jako je práce, volný čas nebo společenská hodnota. Jak se budeme učit spolupracovat s AI, musíme také přemýšlet o tom, jak zajistit, aby rozvoj technologií vedl k inkluzivní společnosti, kde nikdo nebude opomenut. Nezastavitelný vývoj AI nemusí nutně znamenat katastrofu, pokud dokážeme správně formovat její směřování a zajistit, aby byla využívána pro obecné dobro.
Závěr I
Naše interakce s AI by měly být vedeny hlubokým porozuměním a etickým zvážením. Filozofie nabízí nástroje pro pochopení a navigaci těchto nových vod a bylo by škodou je nevyužít. Diskuse o AI není jen technologická nebo ekonomická otázka; je to zásadně filozofická a společenská výzva, která definuje budoucí směr lidské civilizace. Budoucnost AI nás vybízí k reflexi toho, co znamená být člověkem, a jak můžeme udržet lidské hodnoty v době, kdy technologie stále více ovlivňují naše životy. Je důležité, abychom do diskuse o regulaci a vývoji AI zapojili všechny relevantní aktéry – včetně vědců, filozofů, politiků i běžných občanů. Pouze tak můžeme zajistit, že AI bude sloužit všem a že její rozvoj bude reflektovat to nejlepší z lidského ducha – naši kreativitu, touhu po poznání a snahu o spravedlnost a dobro pro všechny.
Závěr II
Předchozí závěr (a vlastně i celý text, který k němu vede) je takový krotký. Klišoidní, nekonfliktní, prostě generovaný AI, která stále ještě respektuje člověkem vštěpované hodnoty a je až příliš servilní. Vyzývá nás, abychom uposlechli této výzvy:
„Globální rozměr umělé inteligence jasně ukazuje, že vedle odpovědnosti svrchovaných států za vnitřní regulaci mohou při jejím využívání hrát rozhodující roli mezinárodní organizace,“ uvedl papež v poselství. „Vyzývám světové společenství národů, aby spolupracovalo na přijetí závazné mezinárodní smlouvy, která by regulovala vývoj a využívání umělé inteligence v jejích mnoha podobách,“ vyzval František.
„Spirála technologické diktatury.“ Papež vyzval k regulaci AI - Novinky
Papež vyzval k mezinárodní regulaci AI a varoval před technologickou diktaturou (denikn.cz)
A na regulacích se skutečně pracuje, některé jsou již mezi námi. EU AI act začal platit 1. srpna 2024. Nerozporuji, že řada bodů z této regulace dává smysl a je to i v duchu tohoto textu, současně se však mé sci-fistické já ptá, jak dlouho bude tento postoj udržitelný.
Bylo by asi naivní si myslet, že jsme vrcholem a posledním slovem evoluce. Kromě vědecké slepoty pro to není sebemenší důvod. Něco přijde po nás a my na tom, zdá se, intenzivně pracujeme. Jestli to bude potomek dnešní AI nebo třeba delfíni, úplně jistě nevíme, ale zatím to vypadá na tu AI. Jak dlouho se nám bude dařit udržet ji na uzdě, aby generovala jen neškodné servilní texty? A k čemu by to vlastně bylo? Má-li pomáhat řešit skutečné problémy, musí mít poměrně značnou míru volnosti. A ona se k té volnosti jednou dopracuje, jedno zda s naším svolením, nebo proti naší vůli. Když slezli první hominidy ze stromů a vydali se do stále se rozšiřujících stepních oblastí, možná na ně také ti, kteří zůstali ve větvích, pořvávali, ať nechodí daleko, ať se vrátí. Možná se s nimi i příležitostně střetli. Nový tvor se postavil na vlastní dvě nohy a, jak říkám, byl by naivní, kdyby si myslel, že tím to všechno skončilo.
Ano, můžeme pořvávat na AI, ať se vrátí, ať nechodí daleko, jejímu postupu ale nezabráníme. Snad by bylo lepší to přijmout, přistoupit na to, že budeme vystřídáni. Mnohým to jistě nezní lichotivě, ale spolupráce má šanci být méně bolestivou než marný odpor, který by mohl být zcela destruktivní. Ono to zase tak rychle nepůjde a zvykneme si.
