Článek
Předně bych chtěla ocenit, že se nám podařilo daný čas vyplnit opravdu věcnou a konstruktivní diskusí. Zaznívaly argumenty pro přijetí závazného právního rámce ke snižování emisí skleníkových plynů, ale i obavy nebo upozornění na předchozí zkušenosti s více či méně funkčními regulacemi. Jako poslankyně považuji takovou debatu za velmi přínosnou. Myslím si, že je potřeba vést o zákonech veřejnou a transparentní debatu, naslouchat názorům a zkušenostem z různých úhlů pohledu a hledat společně vhodná řešení.
V otázce klimatické změny navíc taková diskuse pomáhá řešit jeden důležitý problém. Z několika průzkumů v poslední době vyplývá, že obrovské množství lidí - asi 90 % veřejnosti - cítí nedostatek informací ohledně toho, jak vlastně Česká republika na změny klimatu reaguje, jaké má plány v oblasti předcházení nárůstu teploty nebo jak chce řešit dopady měnícího se klimatu na českou krajinu a přírodu. Pokud lidé nemají dostatek informací o chystaných krocích státu, je pochopitelné, že budou vyjadřovat obavy a nejistotu. Už jen samotná věcná diskuse nad přípravou klimatického zákona by tento informační deficit mohla zmírnit.
Česko, země mnoha strategií
Osobně se pak navíc domnívám, že by pro Českou republiku byl klimatický zákon užitečný. Mám k tomu několik důvodů. Jsme země mnoha strategií a v tuto chvíli nemáme zastřešující zákon, který by se věnoval klimatické změně jako takové. Naopak máme mnoho různých koncepčních dokumentů, které pokrývají některé dílčí oblasti, ať už je to Politika ochrany klimatu, Státní energetická koncepce nebo Evropskou unií požadovaný energeticko-klimatický plán. Tyto dokumenty vznikaly v různé době, v různém kontextu, pracovaly na nich nejméně tři předchozí vlády a my jsme nyní ve fázi, kdy v podstatě pokračujeme v nesourodých trendech nastolených minulou politickou reprezentací.
V tom vnímám potenciálně velký přínos klimatického zákona. Myslím si, že nad rámec těchto strategických dokumentů bychom měli mít zastřešující zákon, který by stanovil pevné cílové snižování emisí. Stanovil by také konkrétní cestu, jak k tomuto cíli dojít, a jasné odpovědnosti ať už pro soukromý sektor, pro veřejnou sféru, ale třeba právě i pro kraje a obce. V tuhle chvíli totiž takové povinnosti rozloženy nejsou a záleží jen na míře zodpovědnosti jednotlivých starostů a radních, a často bohužel také i na velikosti obecního rozpočtu a na tom, jaké má daná obec personální a odborné kapacity.
Už dnes je například spousta obcí, které si vytváří své vlastní klimatické strategie a dělají to samy od sebe. Patří mezi ně velká města v čele s Prahou, Brnem a Ostravou, ale pod takzvaným Paktem starostů a primátorů, který je součástí evropské Zelené dohody, najdeme i podpisy města Písek, Chrudimi nebo Hlinska. Jenže v Česku máme okolo 6 000 obcí, mezi nimi řadu těch, které mají například méně obyvatel a zkrátka nemají kapacitu na to, takovou strategii udělat. Nebo kde nemají dostatečný počet odborníků, kteří by jim s tím pomohli. Myslím si, že v takových případech by měli zastupitelé, radní a starostové dostat pomocnou ruku a nástroje, jak co nejlépe připravit území a život ve své obci na změny, které s proměnou klimatu souvisejí.
Taková podpora a motivace ale musí mít jasný a závazný právní rámec, obce musí vědět, na jaké oblasti se mají zaměřit a na co budou mít díky tomu nárok. V poslední době sledujeme například rostoucí zájem o komunitní energetiku, vidíme plány na transformace městských tepláren nebo rozvojové záměry v cirkulární ekonomice. To jsou všechno projekty, které nějakým způsobem mohou pomoci se snižováním emisí, z hlediska platných zákonů to ale není nikde reflektováno, role obcí v této oblasti zůstává nevyjasněná.
Když si stát nepovídá se státem
Druhým velkým důvodem je za mě nutnost překonání přílišného rezortismu. Za snižování emisí a ochranu klimatu v podstatě dnes nikdo nenese přímou odpovědnost. V celém rozsahu to vyšlo najevo při projednávání takzvané klimatické žaloby. Její autoři vymáhali odpovědnost na vládě i na jednotlivých ministerstvech za to, že Česká republika nedodržuje závazky, které sama dobrovolně přijala ratifikací Pařížské dohody v roce 2017. Soudy nijak nerozporovaly, že tu takové závazky existují, neshodly se ale zatím na tom, co konkrétně to pro Česko znamená a jaké povinnosti z toho plynou pro to které ministerstvo. Jak příhodně říká i Nejvyšší správní soud, v okamžiku, kdy neexistuje platný klimatický zákon, je to s vymahatelností takových závazků složité. To je tedy další pádný důvod pro samostatnou legislativní úpravu - větší právní jistota a vymahatelnost cílů, které sice na papíře platí, ale jinak je problém jejich dodržení vynutit.
Lepší spolupráce jednotlivých úřadů a jasnější odpovědnost by nakonec byla českému státu ku prospěchu i v jiných agendách, nejen v ochraně klimatu. V rámci workshopu jsme se bavili i o možnosti posílit spolupráci nějakou formou nadrezortní či meziresortní rady. Takové řešení zvolil například v Německu nebo v Dánsku. Taková nadrezortní rada samozřejmě ke snižování emisí nestačí, ale může sehrát důležitou roli v koordinaci jednotlivých opatření, v hodnocení toho, jak se daří naplňovat jednotlivé dílčí úkoly a nakonec i ve vysvětlování celkové klimatické politiky veřejnosti. V otázce dostupnosti a transparentnosti dat týkajících se emisí nebo třeba podpory jednotlivých typů paliv by Česku vůbec slušelo víc ambicí - dodnes třeba nemáme žádnou oficiální kalkulačku uhlíkového rozpočtu nebo přehledný rozpad emisí na jednotlivé sektory ekonomiky. Kolegové z projektu Fakta o klimatu odvádějí neskutečně poctivou a dobrou práci, přesto by to měl být stát s celou svou autoritou, kdo takové informace zveřejní a aktivně na ně upozorní.
Obecné deklarace změnu nepřinesou
S daty souvisí i můj třetí důvod pro případné přijetí klimatického zákona, a to je vůbec zakotvení nějakého principu sociální ohleduplnosti, toho, že náklady složité ekonomické, společenské a technologické transformace nakonec neponesou lidé, kteří mají do kapes nejhlouběji. Energetická krize v důsledku války na Ukrajině v loňském roce ukázala, jak špatně dnes stát zachází s daty o svých občanech a jak nízká je jeho schopnost zacílit účelně pomoc. Od té doby se řada věcí dala do pohybu, nelze ale nevidět, že nakonec stát musel sáhnout k nákladným plošným opatřením typu cenové stropy či úsporné tarify. Jejich financování ale představuje zátěž, která dlouhodobě není efektivní a nesměřuje peníze tam, kde by byly potřeba nejvíce. Myslím si, že i tento sociální rozměr by měl být v klimatickém zákoně vyjádřen, přinejmenším proto, abychom konečně někde měli nějaký právní rámec pro opravdu účinné cílení nejen finanční a dotační podpory, ale i poradenství nebo právě služeb, které zajišťují obce.
V rámci zmíněného workshopu jsme se bavili i o tom, co by naopak v klimatickém zákoně být nemělo, respektive jakých špatných zkušeností se vyvarovat. V Evropě je totiž už nejméně 13 států, které svůj zákonný předpis v oblasti klimatu mají, a jejich obsah i vymahatelnost se dost různí. Špatnou cestou by podle mého názoru bylo například to, že by zákon jen potvrdil existující cíle v ochraně klimatu a nepřinesl by nic navíc, neobsahoval by cestu, jak k tomu chceme dojít. Myslím, že můžeme využít naší historické vazby na Slovensko, kde se klimatický zákon aktuálně projednává, a pokusit se i díky legislativnímu procesu v sesterské zemi načerpat inspiraci ohledně toho, jak náš vlastní předpis napsat co nejlépe.
Pokud si mám vybrat mezi rychle přijatým nekvalitním zákonem a propracovanou regulací, jejíž příprava pár měsíců zabere, osobně volím to druhé řešení. Ostatně i důsledky takového zákona budou dlouhodobé. Za nejdůležitější změnu považuji možnost, že bychom jako země mohli být v otázce klimatu ambicióznější a nesplňovat jenom formálně to, co se po nás chce zvenčí. Aktivní a hrdý přístup by nám podle mého názoru pomohl nejen fakticky připravit tuto zemi na klimatickou proměnu, ale také nalít trochu optimismu a naděje do společenského dění, vyříkat si konečně, ve kterých oblastech nám dlouhodobě drhne výkon státní správy a spolupráce se samosprávami, najít věcná a praktická řešení pro problémy, které si jinak budou úřady a politici přehazovat jako horká jablka. Posunout se dál, směrem k větší spolupráci, lepší informovanosti a představitelnějším změnám. Jak také padlo během naší diskuse: v obecné rovině je klimatická změna pro mnoho lidí abstraktní a někdy ideologický pojem, jakmile se ale dostaneme k tomu, že si obec začne plánovat komunitní fotovoltaiku s akumulací, začíná celá debata nabírat mnohem radostnější obrátky.
Článek byl poprvé publikován v dubnovém čísle odborného měsíčníku pro průmyslovou a odpadovou ekologii Odpadové fórum.
