Proč potřebujeme ženy v politice?

Proč by to mělo v politice být jinak?

Vracím se k Celostátnímu fóru Pirátů, které proběhlo v polovině ledna. Do vedení strany se historicky poprvé dostal větší počet žen, než mužů. A to hned čtyři. Trvalo nám pár let dojít k tomu, abychom měli takové množství kandidujících žen, ale jsem za tu cestu hrozně ráda. Za zamyšlení ovšem stojí i to, že tato změna vzbuzuje tak velkou pozornost. To dokládá, jak maskulinním prostředím česká politika stále je, a že ženy v politice jsou pořád tak trochu přírodním úkazem.

Proč je to pro mě téma a v čem vnímám rozdíly fungování žen a mužů v politice?

Muži i ženy totiž mají často jinou životní zkušenost, a nemohou tak vzájemně dohlédnout do hloubky všech témat. Vlivem staletí zakotvených sociálních rolí a stereotypů mají ženy mnohem častěji v rodinách úlohu pečujících. I proto se při vstupu do politického života potýkají s mnohem víc překážkami. Nároky práce ve vysoké politice například zatím nereflektují potřebu work-life balance nebo určité flexibility, pokud politik či politička chce být zároveň dobrým rodičem.

Ženy v politice také schytávají víc urážek, komentářů na vzhled, nebo vulgarit se sexuálním podtextem. Byla jsem také několikrát svědkyní toho, kdy na ženy mířily opakující se otázky, jak zvládají být dobrými matkami, zatímco mužů politiků se na to nikdo neptal. Nejvíce mě to udivilo v případě debaty ve volební kampani, kdy děti dotazované kandidátky byly již odrostlejšího věku, zatímco dítě politického kandidáta bylo batole. Jeho se na to ale nikdo nezeptal.

Překonané nástrahy možná jednotlivé ženy v politice můžou více zocelit, ale o to víc žen mohou odradit. A já si myslím, že bychom politické prostředí měli kultivovat a poukazovat na to, že není fér, když podmínky nejsou rovné.

Politika by měla odrážet realitu. Je to prostě stejné jako ve společnosti. Nevidím důvod, proč by o politických otázkách měli rozhodovat výhradně nebo většinově muži. Je to zvyk, je to dědictví, ale není to dogma, potřeba, ani to nepřináší nějaký lepší vhled do problémů. Stejně tak by nebylo dobré, kdyby o politice rozhodovaly většinově ženy a muži měli jen velmi nízké zastoupení. Tohle není válka mezi pohlavími, nerovnost totiž škodí všem. Chceme-li mít kvalitní zákony, které zohlední potřeby opravdu všech, měla by tomu zkrátka odpovídat i politická reprezentace, které na legislativě pracuje.

Za Piráty se dlouhodobě snažíme nastavovat dobré podmínky pro všechny zájemce o politické dění. Jsme si vědomi toho, s jakými překážkami se ženy častěji potýkají a proto dáváme důraz na to, abychom takové bariéry odstraňovali. Pirátské vnitřní demokratické procesy umožňují v nominacích na stranické posty nebo volební kandidátky dát podporu těm, koho na pozicích chceme. Jak muže, tak ženy.

Jenže i tak trvalo roky se k tomu propracovat. Roky, kdy toto téma neustále otevíráme, diskutujeme a jsme velmi důslední v otázce rovných příležistostí. Několikrát jsme vedli také debaty o kvótách, o „zipovém“ uspořádání na kandidátních listinách. Vždy se ale nakonec většina vyjádřila pro to, abychom k takovému řešení nepřistoupila snažili se spíš dojít k vyrovnanému zastoupení přirozenou cestou. Přesto se domnívám, že kdybychom debatu o kvótách nevedli, velká část lidí by se o této problematice vůbec nedozvěděla. Proto mě nikdo neuslyší říkat, že debaty o kvótách jsou zbytečné, protože nejsou. Nám něco přinesly.

Jsme si navzájem příklady. Dobrými, i špatnými

Velmi mi záleží i na tom, jaký efekt může mít zastoupení žen v politice na další ženy. Ty teď totiž mohou mít pocit, že jejich perspektiva nikoho příliš nezajímá. A mohou mít ten pocit právem. Ve Sněmovně je žen čtvrtina. V Senátu ještě méně. A ve vládě máme ženy jen dvě. V takové situaci si přeji, aby složení pirátského předsednictva posloužilo jako motivace pro ženy a mladé dívky, že to jde. Pokud je politika nebo jiná veřejná či vedoucí funkce láká, ale třeba z těch důvodů zmíněných výše se zdráhají do toho jít, tak že je prostě možné ten systém rozhýbat a podmínky začít měnit. Přála bych si, abychom se v tomto jako ženy navzájem podporovaly.

Samozřejmě nelze spoléhat na to, že co žena, to stejný názor. Naopak. Nedávné projednávání Istanbulské úmluvy v Senátu je toho důkazem. Například senátorka Kovářová na plénu hřímala, že jako žena nikdy Úmluvu nepotřebovala a (mimo jiné) proto bude hlasovat pro její zamítnutí. Ona ale, jako jediná žena, nereprezentuje názory všech žen. Samozřejmě, nebyla jediná vystupující k tématu, například naše senátorka Adéla Šípová vystupovala jasně pro podporu Úmluvy. Jde mi ale o zavádějící argument, který paní Kovářová použila, a tím bylo její pohlaví. Ženy jsou přitom nejčastějšími oběťmi domácího a sexuálního násilí. Tím spíš je potřeba, aby v politice byl reprezentativnější vzorek společnosti.

Také pro mladé lidi jsou rovné příležitosti velkým tématem. Nejsou totiž zatížení starými vzorci, žijí v jiném myšlenkovém prostředí a popravdě někdy nechápou, proč je rovnost, rovné příležitosti nebo rovné zastoupení v politice takový problém realizovat. V jejich světě je to normální. Proto o tom nepřestanu mluvit a připomínat to, dokud to bude potřeba. Ženy si v průběhu staletí vybojovaly právo vlastnit majetek, právo volit a být volena a máme za co bojovat i dál. Ne proti mužům, ale pro nás všechny.