Článek
Stereotyp jako vtip? Proč se vlastně pořád smějeme stejným věcem
Můžeme se donekonečna přít o to, kde končí humor a kde začíná přecitlivělost. Ale ať si říká kdo chce co chce, vtipy, které stojí na stereotypech, prostě škodlivé jsou. Ne proto, že by každý jednotlivý vtip někoho přímo zranil, ale proto, že se opakováním pomalu zapisují do kolektivního uvažování.
Problém těchto vtipů není jen v tom, že stojí na stereotypech. Problém je v jejich pohodlnosti. Jsou to zkratky. Nemusíte nic vymýšlet, nic pozorovat, nic chápat. Stačí sáhnout po staré šabloně, kterou publikum zná, a čekat smích. Jenže to už není humor, to je rutina.
Skutečně dobrý humor nepotřebuje stereotypy jako berličku. Když je vtip chytrý, obstojí i bez toho, aby se trefoval do konkrétní skupiny lidí. Pokud se bez těchto zkratek rozpadne, pak možná nebyl nikdy dobrý.
Opakovaný vtip není vtipný
Vezměme si třeba blondýny. Kolik let už poslouchají, že jsou hloupé, povrchní, neumí počítat do pěti? Možná se tomu někdo zasměje, ale málokdo si uvědomí, že tím zároveň vytváříme očekávání. Když o nějaké skupině neustále opakujeme, že je „hloupá“, začneme od ní automaticky čekat méně. A to už není legrace, to je mechanismus, který má reálné dopady.
Totéž platí pro vtipy o policajtech. Spousta lidí si o nich myslí své, aniž by s nimi kdy řešila cokoliv osobně. Předsudky nevznikají ze zkušeností, ale z opakovaných zjednodušení, která slyšíme znovu a znovu. Humor v tomhle ohledu není neutrální – vytváří obraz světa, ve kterém se pak pohybujeme.
Obhajoba typu „vždyť jsou to jen vtipy“ zní lákavě, ale je krátkozraká. Vtipy nejsou prázdné. Pokud by byly, nefungovaly by. Pointa stereotypního vtipu stojí právě na tom, že všichni chápeme, o jaký stereotyp jde. A čím víc se opakuje, tím víc ho bereme jako samozřejmost.
Nejde take jen o to, že se nějaká skupina může cítit dotčená. Jde i o únavu. O pocit, že když vidíte jeden díl, viděli jste všechny. Stejné typy vtipů, stejná schémata, stejná hra na „já jsem tak trochu hloupý, a proto vtipný“. Po čase už to není provokativní. Je to jen prázdné.
Když je humor založený jen na stereotypech, není to odvaha říkat, co se jiní bojí říct. Je to jen neschopnost říct něco nového.
Karel Šíp. Moderátor, „bavič“
A pak je tu Karel Šíp. Bezpochyby zkušený moderátor, člověk s bohatou profesní minulostí. Jenže jeho současný humor stojí převážně na tom, že ze sebe dělá schválně prosťáčka a kolem toho se točí celý pořad spolu se stejným typem humoru. Jeden díl Všechnopárty splývá s druhým, a když jste viděli jeden, viděli jste v podstatě všechny. Stále stejné narážky, stejné stereotypy, stejný rámec.
Není to ani tak pobuřující, jako spíš únavné. Humor je těžké dělat, to je bez debat. Ale právě proto by se měl posouvat, hledat nové cesty, nové pohledy. Když někdo neumí být vtipný bez stereotypů, možná by se měl zamyslet nad tím, jestli ještě má co nabídnout. Také si musíme uvědomit, že Karel Šíp má publikum, jeho slovo má dopad. Není to názor Franty Vopičky z Horní Dolní, který říká na zahradě sousedům.
Nejde o hyperkorektnost ani o zákaz smíchu. Jde o to přiznat si, že některé vtipy nejsou „nevinné“ jen proto, že se u nich smějeme. Pokud se pořád dokola bavíme na úkor stejných skupin, není to odvaha ani svoboda slova. Je to pohodlnost. A ta už dnes nikoho moc bavit nemusí.
