Článek
Zebra je zvláštní zvíře. Stojí, mlčí, nic nevysvětluje – a přesto dokáže rozdělit společnost rychleji než kdejaké politické téma. Stačí položit jednoduchou otázku týkající se jejího zbarvení. V tu chvíli se rozběhne další typicky česká válka. Tichá, zdvořilá, ale neústupná. Nejde v ní o zoologii, ale o způsob, jakým se díváme na svět, o naši hluboce zakořeněnou potřebu mít pravdu i tam, kde na ní vlastně vůbec nezáleží.
Zebra sama o sobě žádný problém nemá. Nehýbe se, nekřičí, nezaujímá stanovisko. Konflikt vzniká až v hlavách lidí, kteří se na ni dívají. Jedni vidí především bílé tělo, do kterého jsou „přidány“ černé pruhy. Je to intuitivní, rychlý pohled, založený na prvním dojmu. To, co zabírá větší plochu a víc svítí, považujeme za základ. V tomhle přístupu je něco velmi lidského – hodnotíme svět podle toho, co vidíme jako první, a zbytek bereme jako detail. Zebra je tedy bílá, protože tak prostě působí. A tím to pro tuto skupinu končí.
Anketa
Druzí se dívají jinak. Často začnou větou „ve skutečnosti“ a hned dávají najevo, že nejde o dojem, ale o podstatu. Připomínají, že zebra má černou kůži, že její základní zbarvení je černé a bílé pruhy vznikají absencí pigmentu. Z biologického hlediska je tedy zebra černá s bílými pruhy. Tento pohled míří pod povrch, nezajímá se tolik o to, co je nápadné, ale o to, co je skryté a určující. A právě tady se spor láme, protože se nestřetávají dvě odpovědi, ale dva způsoby myšlení.
Věda v tomhle případě poměrně jasno má. Biologové se shodují, že zebra je černá s bílými pruhy. Jenže v českém prostoru má vědecká odpověď často omezenou váhu. Neptáme se jen na to, jak to je, ale hlavně na to, jak to vypadá – a to jsou dvě různé disciplíny. Jedna pracuje s fakty, druhá s dojmy. A my máme zvláštní talent brát si z obou jen to, co se nám zrovna hodí.
Proto se vlastně nehádáme o pruhy. Hádáme se o to, jestli má přednost povrch, nebo struktura, první pohled, nebo hlubší vysvětlení. Jeden říká: „Vidím bílé zvíře.“ Druhý odpovídá: „Ale uvnitř je černé.“ A ani jeden ve skutečnosti nemluví o zebře. Mluví o světě, o lidech kolem sebe a trochu i o sobě samém.
V českém kontextu má tahle debata zvláštní příchuť. Jsme národ, který rád hledá, co je „doopravdy“, ale zároveň přikládá obrovskou váhu dojmu. Chceme pravdu, ale jen tehdy, když potvrzuje to, co jsme si už mysleli. Zebra je ideální objekt: je dost jednoduchá, aby ji pochopil každý, a zároveň dost dvojznačná, aby si na ní každý mohl dokázat svou pravdu. Na internetu se to pak mění v přehlídku absolutní jistoty – létají fotografie kůže, odkazy na dokumenty, biologická fakta i osobní přesvědčení. Nikdo neustupuje, protože ustoupit by znamenalo připustit, že svět není tak jednoznačný, jak bychom si přáli. A to je nepohodlné.
Paradox je, že na odpovědi vlastně nezáleží. Biologicky je zebra černá, vizuálně ji mnoho lidí vnímá jako bílou a mentálně je přesně taková, jakou ji kdo potřebuje vidět. Přesto ten spor smysl má. Ne kvůli zebře, ale kvůli nám. Ukazuje, že fakta bez kontextu nestačí, že pohled bez porozumění klame a že pravda, která nepřipouští jiný úhel pohledu, se snadno mění v dogma. Možná je to i připomínka, že svět není černobílý – a že i to, co černobílé je, dokáže lidi rozdělit víc než cokoliv jiného.
Zebra se ke sporu nevyjadřuje. Nestará se o to, jak ji nazýváme. Prostě existuje, pruhovaná a složená z kontrastů. Zatímco se dohadujeme, jestli je černá, nebo bílá, ona v klidu stojí a dál má své pruhy. A možná právě v tom je ta největší lekce.
Článek je z cyklu České války. V něm budeme řešit otázky, které nás rozdělují. Hlasujte v anketě a přidejte se ke svému táboru. Kde je pravda?
