Článek
Říká se jim „generace sněhových vloček“. Prý jsou přecitlivělí, málo odolní a všechno je rozhodí. Jenže realita vypadá jinak: mladí lidé dnes nezažívají krizi pohodlí, ale krizi dlouhodobého přetížení. Vyhoření u dvacetiletých už není výjimka. Je to nový normál. A nejhorší na tom je, že se tváříme překvapeně.
Všechno zvládneš. Tak se snaž
Současná mladá generace vyrůstala v prostředí neustálého tlaku na výkon. Uč se, buď nejlepší, sbírej zkušenosti, pracuj na sobě, buduj značku, měj koníčky, cestuj, cvič, usmívej se. A hlavně: nestěžuj si. Už během studia se od mladých lidí očekává pracovní výkon, praxe, brigády, stáže – ideálně neplacené, ale zato „cenné“. Odpočinek se bere jako slabost. Pauza jako selhání. A únava? To má přece každý. Jenže rozdíl je v tom, že tahle únava nezačíná po dvaceti letech práce. Začíná ještě před prvním plným úvazkem.
Budoucnost bez jistot
Mladí lidé dnes nevstupují do světa, který by jim nabízel stabilitu. Naopak. Čelí drahému bydlení, nejistým pracovním smlouvám, klimatické úzkosti, geopolitickým krizím a neustálému srovnávání na sociálních sítích. Říká se jim, že mají nekonečné možnosti. Ale už se méně říká, že za chyby zaplatí sami. Žádná sociální síť, žádná finanční rezerva, žádný „druhý příjem“ doma. Všechno je individuální odpovědnost. Takže se není čemu divit, že se mnoho mladých cítí permanentně pozadu. A že vyhoření nepřichází jako výbuch, ale jako tiché vyčerpání.
Vyhoření bez nároku na pomoc
Paradoxem je, že když mladý člověk vyhoří, systém si s tím moc neví rady. Psychologická péče je dlouhodobě nedostupná, čekací lhůty jsou v řádu měsíců. Soukromá terapie je drahá. A pracovní tempo se nezastaví jen proto, že se někdo psychicky sesypal. Navíc – vyhoření mladých se často bagatelizuje. „Počkej, až budeš mít děti.“ „Tohle není skutečný stres.“ „Za nás to bylo horší.“ Soutěž v utrpení ale nikomu nepomáhá. Jen vytváří pocit, že pomoc si musíš zasloužit tím, že se zhroutíš úplně.
Sociální sítě jako zrychlovač
Nikdy nebylo jednodušší vidět, jak se ostatním „daří“. Úspěchy, cestování, kariéra, dokonalé vztahy. Mladí lidé vyrůstají v neustálém srovnávání – a málokdo si uvědomuje, jak vyčerpávající to je. Nejde o závist. Jde o pocit, že všichni ostatní zvládají život lépe. A že problém je v tobě. Tenhle tlak není vidět, ale je neustálý. A právě proto tak účinný.
Nejsou slabí. Jsou přetížení
Mladá generace není méně odolná než ty předchozí. Jen žije v prostředí, které klade vysoké nároky bez odpovídající podpory. Má víc informací, víc odpovědnosti a míň jistot. Vyhoření u mladých není osobní selhání. Je to logická reakce na systém, který jede na výkon, ale zapomněl na regeneraci.
Co by pomohlo?
Ne motivační citáty. Ne rady typu „zpomal“. Ale systémové změny:
– dostupná psychologická péče
– normální pracovní tempo bez glorifikace přepracování
– stabilní bydlení a základní jistoty
– otevřená debata o duševním zdraví bez shazování
Nic z toho není luxus. Je to prevence.
Unavení dřív, než vůbec začnou
Největší tragédií generace vyhoření není únava. Je to pocit, že tohle je život. Že takhle to má být. Že klid přijde až někdy později – možná. Ale společnost, která své mladé lidi vyčerpá dřív, než stihnou něco vybudovat, si pod sebou řeže větev. Pomalu. Systematicky. A bez povšimnutí.
A možná je čas přestat se ptát, proč mladí nezvládají tlak. A začít se ptát, proč ho považujeme za normální.
