Článek
Jestli se vám nelíbily pohádky natočené v posledních letech, máte smůlu, televize je bude opakovat donekonečna - na nové zkrátka už nebudou v napjatém rozpočtu po zrušení koncesionářských poplatků finance. Stejně jako na licencované Peče celá země či Stardance, ale i na Strachovy mysteriózní detektivky, zprávy pro menšiny, síť krajánků z Toulavé kamery nebo 13. komnatu. A na nové přírodopisné nebo historické dokumenty také zapomeňte, zvlášť na ty, co by měla natáčet sama Česká televize! Už žádný Jiří Dvořák a šikovní průmyslníci, žádný Jaroslav Plesl a hrady či zámky, žádný Miroslav Vladyka na cestě kolem Česka!
O přenosech koncertů, rozhlasových dramatizacích her a četeb na pokračování, nedělních pohádkách, Hajajovi, oblíbených Pochoutkách na stanicích Českého rozhlasu ani nemluvě. A už jsem zmínila přímé rozhlasové reportáže třeba z hokeje nebo z fotbalu či hlavně mezi seniory oblíbená vysílání z regionálních stanic ČRo?
Poděkovat za to můžeme ministrovi kultury Klempířovi, který se po mohutné kritice, že nic nedělá, rozhoupal konečně něco dělat. Tedy přišel se zákonem o zrušení poplatků za rozhlas a televizi. Jenže jako pohádkový krejčík, který chtěl být všemi milovaným princem, jej sešil hodně splašenou jehlou.
A vyšel mu z toho paskvil, který hodlá média veřejné služby postavit do role věčných otloukánků stojících před parlamentem v roli prosebníků s čepicí v ruce. Suverénní a sebevědomá média, která se dovedla ozvat proti snaze politiků ze všech myslitelných proudů při snaze po okleštění jejich činnosti, nám záviděly nejen okolní země, kde proces zestátňování už proběhl do trpkého konce.
Výsledkem je nezájem diváků či posluchačů, kteří ale v momentě krize (třeba při tornádu nebo povodních, neřku-li v případě napadení země) nemají jasnou kotvu, na kterou by se obrátili pro pravdivé a srozumitelné informace. Influenceři a youtubeři vám opravdu kvalifikovaně neporadí, nikdo ze záchranného systému se totiž nebude mít čas s nimi bavit.
Vláda Andreje Babiše sice dostala v demokratických volbách mandát vládnout, ale nikoliv rozebírat Českou republiku na nefunkční prvočísla. Měla by si to uvědomit zvlášť ve vztahu k sociálnímu systému, ke zdravotnictví, školství, financím a také k médiím veřejné služby.
Jak to celé může dopadnout ostatně právě vidí v Maďarsku, kde v rámci „defideszace“ státních médií vyzval vítěz voleb Péter Magyar k jejich očištění od nánosu propagandy a lží ve prospěch posledních 16 let vládnoucí Orbánovy strany Fidesz. Zda se jim podaří vrátit kredit nezávislosti, to je otázku s nejasnou odpovědí.
Ono zničit něco funkčního jde rychle, stačí pořád dokola opakovat stejnou frázi jak média lžou a ani se nezačervenat nad vlastními nepravdami. Ale vybudovat něco na spálené zemi, stojí mnohem víc - peněz, práce, důvěry. Ostatně, jak v Maďarsku, tak i na Slovensku jsou nejdůvěryhodnějšími médii, která mapují všechny vládní přešlapy ta, která si čtenáři a diváci platí sami. Vychází to potom pro jednotlivce mnohem dráž, než něco přes 200 Kč za měsíc.
A když už jsme u těch peněz - poplatky, které odvádíme do kasy České televize a Českého rozhlasu možná opticky zmizí, ovšem platit je budeme dál, jen jinou formou. A navíc bez zpětné kontroly, co za ně vlastně dostáváme. Vážně jste u voleb hlasovali pro něco takového?
Pro další informace:
