Hlavní obsah

Vládní škatulata - do Vietnamu, do Izraele, jenom ne za občany na Národní!

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Před loňskými volbami se mohli politici ANO v čele s Babišem přetrhnout, aby na kdejaké návsi rozdali co možná nejvíc čepic, knížek a dalších předmětů s logem své strany. Po volbách se karta obrátila.

Článek

Zatímco dnešní opoziční politici zvou tu na setkání či besedy (mj. Rakušan a jeho "Opozice jinak"), současná vláda se uzavřela do ministerstev a nemá zájem s občany jednat o jejich obavách týkajících vládních kroků nejen stran nezávislosti veřejných médií, ale i obrany země, školství, zdravotnictví, ochrany životního prostředí nebo financí.

Úřad vlády se dokonce letos 28. října během dne otevřených dveří nechal slyšet, že jej pořádá naposledy, a pro příště už budou nejspíš muset občané oslavovat svůj stát jen před zavřenou bránou. Symboličtější už to ani být nemůže.

Navíc se teď nově na zahradě Úřadu vlády vyjímá podivná skládačka „Medzi nami“, která ze všeho nejvíc asi budí v panu premiérovi i v jejím dárci - šéfovi slovenské vlády Robertu Ficovi, nostalgii po časech úplné Československé socialistické republiky, kdy oba byli mladé „nadějné kádrové rezervy“.

Foto: Úřad vlády on X

Část nákladů na sochu „Medzi nami“ uhradila Nadace skupiny Penta podnikající mj. ve zdravotnictví

Na letenskou nedělní demonstraci proti 4:36, kam dorazilo z celé republiky přes 400.000 občanů, zazněla výzva, ať zástupci vlády dorazí do Švandova divadla na otevřený dialog s odborníky. Odpovědí bylo arogantní odmítnutí premiérem, který „s důvody nedělní demonstrace nesouhlasí, nemá je za pravdivé“.

V momentě, kdy jsem si tuhle odpověď přečetla, vzpomněla jsem si na svou první zkušenost s politiky. Tehdy se jim říkalo „soudruzi“, stáli vysoko nad našimi hlavami na tribuně na 1. máje, blahosklonně mávali mávátky a neslyšeli nic z nelichotivých poznámek, které mezi sebou trousili pod nimi pochodující pracující v průvodu.

Totéž se opakovalo i později, když jsme v rámci různých oslav chodili jako pionýři recitovat a rozdávat karafiáty na tribunu jakýchsi stranických a odborových sjezdu. Běda, kdo by odmítl, toho by si soudružka ředitelka pěkně podala!

První politik, kterého jsme viděla skutečně zblízka, byl až Václav Havel, když dorazil v prosinci do našeho města a cestou od auta prošel cca metr od naší skupinky. Zavolal na nás ahoj, zeptal se, z jaké jsme školy, ještě zamával, a v té chvíli nám přestalo vadit, že nás zebou nohy a čekáme na něj - poprvé dobrovolně! - přes dvě hodiny.

Tou dobou už jsme měli za sebou díky osvícenému řediteli gymnázia diskuze ve třídách i v tělocvičně, setkání se starší sestrou spolužačky, která nám jako přímá účastnice 17. listopadu na Národní třídě vylíčila, co se dělo a ukázala pomalu blednoucí modřiny po úderech pendreků mlátiček stejně starých, jako byla ona, ale i generální stávku. To, že se vážně něco mění, došlo nakonec i ruštinářce, která jinak vyžadovala striktně dodržení výuku a zapisovala si nás všechny, kdo se jí pokoušeli vysvětlit, že teď se fakt učit o Leninovi nebudeme, do bonzovacího notýsku.

Naštěstí už své poznámky nestihla použít, aby nám překazila další cestu za vzděláním. Dotyčná soudružka vychovaná v Sovětském svazu byla stejně zaslepená, jako šediví staříci z ÚV KSČ a pořád ne a ne pochopit, že lidé nehodlají už dál žít, jak jim to strana a vláda nalinkuje.

Mnoho z těch pocitů konce roku 1989 se mi dnes vrací. Podobní „soudruzi“ se dnes místo vedoucí úlohou KSČ zaštiťují hláškami o demokratických volbách. Ty sice skutečně vyhráli, ovšem nepříliš demokratickými způsoby. Stačí si vzpomenout na hodiny a hodiny trvající obstrukce SPD a ANO v minulé Poslanecké sněmovně, vinou kterých se celá řada věcí nestihla projednat a schválit.

Stejnou šanci dnešní opozice nemá, důležité věci se schvalují jako přílepky k jiným zákonům, rozpravy se omezují na minimum (odtud heslo 4:36) a vláda jede jako buldozer, který už 11 měsíců bourá všechno, co stojí v cestě jeho zájmům (neztotožňovat se zájmy všech občanů!).

Bylo na čase, aby se lidé důrazně ozvali a pokud ani plná Letná nestačí, aby se Babiš, Okamura i ostatní ministři začali chovat jako skuteční správci země, nikoliv jako lancknechti na dobytém území, bude v tom muset občanská společnost pokračovat dál.

Už teď je vidět, jak se vláda obává kontaktu s občany, když raději než na oslavu 17. listopadu vyrazí na rychle spíchnutou návštěvu Izraele (původně plánovaná cesta do Vietnamu totiž prý tak rychle zařídit nešla a bude až v prosinci). Tam teď jedná o nesmyslném a v našich podmínkách nerealizovatelném projektu s poraženým politikem, který už dost dobře patrně nezvládne zajistit případnou realizaci domluveného.

Pokud se vláda nepřestane bát vlastních občanů a dál si bude skrytě prosazovat zájmy úzké skupiny „svých lidí“, nejspíš nás čeká totéž, co teď zažívá Slovensko. Mladí a chytří lidé ztratí iluze o perspektivně života v Česku a půjdou jinam. A takový konec bych nám ani vám, kteří jste současné vládní strany volili, opravdu nepřála.

Pro další informace:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz