Článek
Typicky jsou prezentována jako bezbariérová taková místa, kde jsou nájezdy pro lidi na vozíku (nebo vchod do budovy bez schodů). Avšak nejsou vůbec bezbariérové pro ty, kteří neslyší nebo pro nevidomé.
Mnohokrát jsem se setkal s tím, že budova, označená jako „bezbariérová“ měla domovní zvonky bez světelné signalizace bzučení otevírání dveří po zazvonění a lomcoval jsem půl minuty dveřmi, jestli se otevřou. A když někdo, ke komu jsem šel, zabzučel o vteřinu déle, než jsem lomcoval, zvonil jsem znovu jako trubka.
Je sice krásné, že jsou ony zvonky ve výšce, aby na ně šlo z vozíku dosáhnout, ale co je to např. platné někomu, kdo špatně (nebo vůbec) vidí a neví, který zvonek zmáčknout? Kdyby byl na tlačítku nebo na jmenovce vedle třeba poloreliéf trojúhelníku, aby se to dalo poznat hmatem a na dalším zvonku zase kolečko, určitě by to bylo přívětivé.
V problémech lidí na vozíku ani v problémech těch, kdo nevidí, se vůbec nevyznám a budu tedy psát o některých bariérách nás, kteří neslyšíme. Nebudu psát o bariérách v dopravě, což je na samostatný článek, protože jich je mnoho.
Jak jsem zmínil, to je onen zvonek bez světelné signalizace bzučáku otevírání dveří. Pak třeba přivolání pomoci, když se zastaví výtah. Mohlo by tam být minimálně tel. číslo, na které jde poslat SMS a ze kterého někdo i odpoví.
U zavírání dveří výtahu také často není žádná světelná signalizace. A co třeba hlášení různých rozhlasů bez vizuální alternativy? Nebo i pouhé vyvolávání čísla pacienta sestrou v čekárně u lékaře, když neslyší, co se říká (nebo co když se ozve za pootevřenými dveřmi „další“)?
Často bývají označovány jako bezbariérové různé památky či muzea. Jsou tam nájezdy, nebo výtahy pro lidi na vozíku, hmatové modely pro nevidomé, průvodci ve znakovém jazyce (třeba v tabletu) pro neslyšící, kteří komunikují ve znakovém jazyce (10-15 000 z 0,5 mil. osob s postižením sluchu), ale pro ty, kteří neslyší a komunikují česky (98 % osob s postižením sluchu), nemají nic. Přitom mívají tištěného průvodce v angličtině, francouzštině, španělštině, japonštině, ale v češtině ho nemají.
Babička, která vlivem věku neslyší natolik, aby rozuměla výkladu průvodce, si potom vyrazí s vnoučaty na výlet někam, o čem se v televizi mluvilo, že to je zcela bezbariérové, ale až na místě se dozví, že pro ni to bezbariérové není a z prohlídky nemá nic.
Přitom by stačila úplně jednoduchá věc. Každé zastavení průvodce (každou místnost atd.) nahrát jako audionahrávku (průvodce by si vzal klopový mikrofon), to nechat zpracovat v textové formě na listy A5, třeba u sociální firmy Transkript, která zaměstnává nevidomé rychlopísaře, potom to celé zalaminovat a svázat kroužkovou vazbou. Takovýchto tištěných průvodců, mít v pokladně třeba 5 a kdo by ho potřeboval, tak by si ho na prohlídku vzal.
Když jsem byl jednou na exkurzi, tak na mě vždy celá skupina počkala, až se dobelhám těsně k průvodkyni, pustil jsem na tabletu strojový přepis mluvy a výklad se mi přepisoval. Sice ne úplně stoprocentně, ale slečna průvodkyně měla krásnou výslovnost, takže hodně. To jsem byl ale sám, bez dětí a je to jen takové nouzové řešení.
průvodce kroužkový blok
