Článek
Když jsem neslyšel asi dva roky (ohluchl jsem ve věku 40 let v roce 2003), napsala mi Mgr. Věra Strnadová, že její známá si v restauraci objednávala „coca colu“ a ne „koka kolu“, protože nikdy výslovnost neslyšela. V té době mi to přišlo docela úsměvné, jelikož jsem výslovnost do té doby slyšel snad milionkrát a vůbec mi nepřišlo, že by to někdo mohl vyslovovat jinak.
Po téměř deseti letech neslyšení jsem se však začal dostávat do stejné situace, jako ta paní s „coca colou“, jelikož často vyslovuji tak, jak to slovo vidím několik let psané.
Proč vyslovujeme, jak je psáno
- nikdy jsme to neslyšeli v mluvené podobě
Tohle je asi nejčastější důvod. Když někdo slyší několikrát „Karolína Pík“, vyslovuje „Pík“. Když někdo pouze vidí mnohokrát „Peake“, vyslovuje „Peake“ (a hned je za blba).
- neznalost jazyka
Nevíme, v jakém jazyce slovo je a že je tedy jiná výslovnost od psané podoby. Například ono příjmení Karolíny Peake. Můj soused „Karel Laube“ se vyslovuje „Laube“. Jenže kdo neví, že jedno jméno je německé a druhé anglické (a s jinou výslovností), vyslovuje „Peake“ (nikoli s „e“ na konci), jak to několik let pouze vidí.
Nebo ani neví, že se jedná o cizí slovo s jinou výslovností.
- neznáme pravidla výslovnosti
Ve škole jsme z cizích jazyků měli pouze ruštinu, jiné jazyky nebyly vítány.
- některá slova jsou počeštělá
Hlavně ta z počátků internetu. ICQ, Skype, CD… Napadlo by vás vyslovovat "SíDí"? Mě rozhodně ne, a když jsem se s tím jednou setkal, nevěřil jsem vlastním uším (tenkrát jsem ještě slyšel). A například zrovna „Skype“ se tenkrát vyslovovalo vždy „Skype“. Teď se vyslovuje správně „Skajp“. Zrovna tak ICQ bylo „ÍCéKvé“, nikoli jako dnes „AjSíKjů“.
- automatika
Když slyšící slyší několikrát denně třeba to „Karolína Pík“, ani ho nenapadne číst to jinak. Je to zkrátka automaticky, a zrovna tak nenapadne toho, kdo vidí psanou podobu, číst (vyslovovat) jinak. Automaticky vyslovujeme třeba „escribe“ místo „ískrajb“.
Osobně raději upřesňuji a říkám: „Píše se to eScribe, jak se to vyslovuje, nevím, protože jsem to nikdy neslyšel.“
V případě, kdy je druhá strana empatická, toleruje chybnou výslovnost a ví, oč jde. Pokud je druhá strana empatická a zároveň i vstřícná, napíše správnou výslovnost, za což jsem vděčný.
Jenže někomu říkat/psát, že se v něčem mýlí (nejen výslovnost - cokoli) s úmyslem pomoci je velmi často ošemetné, protože poučovaná strana se mnohdy zcela bezdůvodně urazí. Urazí se pouze blbec. Jenže ten, kdo chce pomoci, nemusí do té chvíle vůbec vědět, že jedná s blbem. Dokonce se mi jednou stalo, že se strašně urazila má dlouholetá kámoška a od té doby se mnou nemluví. Rovněž totiž upozorňuji na chyby - tak, jako se mi líbí, když někdo upozorní mě. Asi to z mé strany bude i jakási profesionální deformace z toho, jak zhruba 18 let poskytuji počítačové poradenství. Každopádně ona kámoška asi neznala:
Božena Němcová: „Upřímný přítel je ten, kdo Tě napomene, kdo Ti řekne pravdu do očí; toho si važ.“
Za trpělivé vysvětlování toho, jak se co píše, děkuji především zeti Radkovi a Honzovi z „mlsária“, kteří mi to často napíší i sami od sebe, když slyší mé hrůzy, a já pak nevypadám (třeba na úřadu) jako úplný pitomec, nýbrž jen částečný.
Chybnou výslovnost tedy u osob se sluchovým postižením tolerujte a „s citem pro věc“ na ni upozorněte.
Díky 749× za sebe i ostatní osoby s postižením sluchu.
