Článek
Vypadá to nějak takto. Dva sedí u stolu, jeden nic neříká a asi si hraje na písaře, protože má na stole malou (dětskou hračku?) klávesnici, která není k ničemu s monitorem připojena a strašně rychle jako píše. Podobně vypadá psaní třeba čtyřletého dítěte, které si hraje na psaní (Budoucí přepisovatelka Anna Bělohradská [450 úhozů za minutu]).
Druhý u stolu sice mluví, ale asi to je nějaký samomluvec, protože si s pomlkami povídá s tabletem, který má před sebou, odpovídá tabletu na nějaké otázky, nebo se ho na něco ptá a také mu něco vypráví, ve stylu: „No, to jo… Máš dobrou myšlenku… Jak jsi to udělal? A už jsem ti říkal, jak jsme jednou pletli lidi v autobusu s časovým znamením? To bylo někdy v roce…“
A když začne mluvit ten první, je to už jasné. Ten totiž také něco říká zařízení. Konkrétně vypnutému mobilu. Asi si hraje i na telefonování.
Ale vše je jinak
Takto pravděpodobně působíme na okolí, když jsme s Lukášem na pivu.
Lukáš je nevidomý profesionální přepisovatel, co píše raketovou rychlostí (a téměř bez překlepů) a ono to vypadá jako kdyby klávesnici lochtal.
Profesních schopností nevidomých totiž využila sociální firma Transkript online, která zaměstnala nevidomé přepisovatele a oni přepisují, co se říká, osobám s postižením sluchu (a to jsem i já). Nejčastěji přes internetovou telefonii v aplikaci eScribeDroid, což funguje tak, že slyšící strana (např. klientská pracovnice v bance) mluví do mikrofonu telefonu/tabletu, zvuk jde přes internet do sluchátka přepisovatele, který je kdekoli na planetě, přepisovatel mluvu přepíše, a ta se zobrazí na monitoru/displeji (na tomtéž zařízení) osobě s postižením sluchu v textové formě.
Samozřejmě, nepřepisuje se pouze přes internet, ale přepisovatel/ka bývá i přímo na místě s notebookem, na kterém osobě s postižením sluchu píše, co se říká, takže se s Lukášem vídáme (prý se to může říkat, i když nevidí) často.
No a protože se s Lukášem vídáme, občas zajdeme i na pivo. Naše komunikace tam potom probíhá tak, že na tabletu spustím textový editor, Lukáš má malou Bluetooth klávesnici (to je ta dětská hračka), nemluví (stejně bych nic neodezřel - neumím odezírat), píše mi (to je to jako psaní, jen není jako - krátká ukázka, jak rychle Lukáš píše), já si čtu, co mi Lukáš říká a odpovídám.
A když Lukáš telefonuje, tak to zase působí, jako kdyby mluvil do vypnutého mobilu, protože má vypnutý displej, který nepotřebuje, a šetří tak baterii.
A pěkně jsme museli působit také, když jsem chodil před lety do školy s nevidomým spolužákem. To jsme chodili o přestávkách kouřit na dvůr, přes který chodili lidé do budovy. Komunikovali jsme se tak, že jsem spustil na tabletu eScribeDroid na automat, tablet jsem položil na sokl, u kterého jsme stáli a Jirkovi opakoval, co to napsalo, když něco řekl, aby měl zpětnou odezvu. Automat totiž nepíše na 100 % (Jirkovi to psalo tak na 97 %).
Kdo nevěděl, oč jde (asi všichni kolemjdoucí) pravděpodobně si myslel něco ve smyslu: „Asi nějací blázni. Jeden něco řekne, druhý to zopakuje, měli by na ně hodit síť.“
Je úžasné, že se mohou díky moderní technice domluvit ohluchlý s nevidomým. A jak zpívala skupina Saze v písni Václava mám nejradši: „Hrajeme si na cvoci a na žraloci.“ :-)
