Článek
Ačkoli odpověď byla: „To musíte na hlavní třídu a tam je žlutý dům České spořitelny.“ Ten, kdo přijde o sluch ve středním věku a později, odezře právě něco podobného jako onu zkomoleninu a neví nic. Nebo po letech neslyšení třeba polovinu a zbytek se pokouší domyslet dobře či špatně (jako já). Mistři odezírači (30 let neslyšení a víc) odezřou třeba 85 % a zbytek se domyslí (někdy správně) z kontextu. Některé hlásky se totiž ani odezřít nedají, protože jsou „neviditelné“ (g, h, ch, k – zkuste si před zrcadlem), jiné jsou viditelné jaksi napůl, nebo jsou snadno zaměnitelné (d, t, n, b, p, m – záleží i na následující – jinak se odezírá „na“ a jinak „ně“).
I když se člověk, co ho opustil sluch, učí odezírat celou dobu (ostatně nic jiného mu nezbývá), kdy neslyší, stejně to je z větší části domýšlení si a záleží především na kontextu.
U lidí, kteří jsou zvyklí plně rozumět celý dosavadní život, pak funguje i jakási psychická zábrana (u mě určitě). Nechtějí se domýšlet, jelikož to je nejisté a chtějí rozumět i nadále zcela a plně. Jasně, k tomu je prima sdělení napsat. Jenže někde na ulici je otravné vyndávat papír a tužku, zejména právě neznámým lidem. Neví se totiž, jestli dotyčná osoba nepotřebuje třeba brýle, které má někde v kabelce, nebo je ani nemá u sebe, nebo se stydí za prasopis apod. Lepší sice v dnešní době je nastartovat aplikaci na převod mluvy do textové formy, ale ani to nebývá ideální. Osoba s postižením sluchu třeba ani takovou aplikaci nemůže použít, protože nemá mobil/tablet s aplikací nebo mobilní data, a také se stává, že diktující se setká s něčím takovým poprvé v životě a mluví úplně nepřirozeně, což vede k tomu, že „automat“ píše nesmysly. Nesmysly píše i v hlučném prostředí (například na ulici) nebo když není dostatečný signál.
Mnohem lepší je zeptat se tak, aby tázaní mohli pouze kývnout: ano/ne/nevím. Základní průpravu na takové ptaní jsem získal kdysi ve školní družině (kdybych tušil, že se mi to bude hodit, byl bych pilnější), kde jsme s oblibou hráli „na řemesla“. To si jeden myslel řemeslo, ostatní se ho vyptávali a on mohl odpovídat pouze ano/ne/nevím. Kdo řemeslo uhodl, vyměnil si s ním místo a začalo se znovu. Ony dotazy byly v podstatě vylučovací metody a začínalo to často „Máš v práci monterky/plášť/kravatu?“ a od toho se odvíjely další otázky.
S bankomatem v neznámém městě s neznámou osobou bych to zkusil nějak takto:
„Dobrý den, nic neslyším a potřebuji se na něco zeptat. Pokusím se ptát tak, abyste mohla pouze kývat a nemuseli jsme tahat papír a tužku. Ju?“
„Ano.“
„Je tady někde poblíž bankomat?“
„Ano.“
„V této ulici?“
„Ne.“
„Támhle na hlavní třídě?“ (To by mě napadlo, že by tam mohl být.)
„Ano.“
„Děkuji. Ještě mi prosím ukažte rukou, na kterou stranu mám jít, až přijdu na hlavní třídu.“
(Ukázání vlevo/vpravo/rovně.)
Na hlavní třídě bych se nejdříve rozhlédl, jestli neuvidím logo banky, a případně se zase někoho zeptal. A nejen někoho na ulici, velmi účinné je, ptát se tak vždy. S nevidomým kamarádem nám ovšem moc nešlo to kývání a krčení rameny, tak ukazoval prsty. Jeden ano, dva ne, tři nevím. Také bezva.
