Článek
Asi šest let po ohluchnutí mě to docela trápilo. Jenže trápit se mě nebaví, takže jsem začal být „otrlý“. Když dopiji kávu nebo zkonzumuji další občerstvení a nikdo nic za tu půlhodinu nepíše, přičemž se všichni celou dobu baví, prohlásím: „Když vy nestojíte o mě, nestojím ani já o vás, jdu k počítači, ten se se mnou baví“ a odejdu (když je to u nás doma). Je to sice neomalené, ale z mého pohledu je lepší být upřímný, než se usmívat a kývat hlavou „ano“ a předstírat tak, že snad vím, o čem je řeč.
Dospěl jsem však k názoru, že není dobré jen pasivně čekat, až se někdo smiluje a napíše, ale že je dobré vytvořit jakési „podmínky pro psaní“.
Když mi chtěl na návštěvě u dcery ukázat zeť něco na notebooku a já se nakláněl, abych na to viděl, propojil notebook s televizorem a pustil mi to pěkně velké. Následně spustil i Word, aby mi napsal sdělení a vytvořil tak v podstatě ony podmínky.
Zeť i dcera píší na klávesnici docela bleskurychle. Předávali si notebook, psali mi a já si pohodlně četl na televizoru.
Jasně, každý nemá takovou techniku, nicméně mohlo mě již dříve napadnout, nabídnout jim externí klávesnici, připojenou k mému malému notebooku Asus Eee, na kterém bych si četl a tím ony „psací podmínky“ vytvořil.
Jak jsem totiž vypozoroval, mladší ročníky píší raději na klávesnici na rozdíl od starších.
Zobrazení přepisu na televizoru při návštěvě dcery.
A „psací studio s TV“ jsem vytvořil hned i doma.
Nejdříve Asus Eee, připojený VGA kabelem k televizoru Sony Bravia, položený na židli vedle, aby nepřekážel na stole, externí bezdrátovou klávesnici a aplikaci na psaní Open Office (zdarma a česky).
Psaní v Open Office.
Lapálie s psaním tím byla ale vyřešena jen jaksi napůl. Nevěděl jsem totiž, jak vyřešit „psací podmínky“ pro rodiče/tchána/strýce/švagry, kteří nejsou v psaní na klávesnici vůbec zdatní a je to pro ně „za trest“, případně na ní nikdy ani nepsali. Navíc k psaní. Potřebují brýle, za které se mohou stydět, nebo je mají někde daleko „v kabelce“. Možná před ně položit opravdu velký blok, pěknou tužku a vedle třeba i lupu. Případně, pokud je přítomna i „klávesopsací“ osoba, zprovoznit přepis přes TV a poprosit ji o psaní.
Díky Radku a Terko za komfortní psaní/čtení a také za ideu tohoto článku, že není dobré pouze nastavovat dlaň (blok s tužkou), ale také pro to něco udělat, a když je vidět snaha, je pak i větší ochota.
Po měsíci jsem to doma nakonec rozchodil tak, že jsem propojil stolní PC s televizí VGA kabelem, abych nemusel instalovat notebook na židli.
Televizor propojený s PC a psaní ve Wordu.
Nemá to chybu. Ta televize je dominantní (blok na stole moc ne) a více svádí k psaní. Navíc ostatní vidí, co mi kdo píše. Když se totiž píše na papír, působí to na ostatní přítomné jako šeptání.
Bezva je i chytrovize (SmartTV), kde jde psát přímo a nemusí se pouštět počítač. Jen jsem to ale musel udělat tak, že jsem naprogramoval HTML stránku s psacím polem, protože na televizi není přímo aplikace na psaní.
Prima by byl úplně jednoduchý textový editor pro SmartTV, kde by šly nastavit třeba jen 3 barvy pozadí, tři typy a velikosti písma a soubory by nešly ukládat (třeba jen poslat e-mailem).
Psaní přímo v televizoru.
Vše se nakonec jaksi „ustálilo“ tak, že jsem koupil dlouhý kabel, propojil stolní PC s televizí, na stolním spustíme Word, bezdrátová klávesnice a myš a už se píše. A svádí to k psaní opravdu kdekoho. I mou čtyřletou vnučku.
A už asi 3 roky provozuji strojové rozpoznání mluvy. Na stůl položím tablet nebo mobil se spuštěnou aplikací a zobrazuji jeho obrazovku na televizoru. Mobil sice zabírá na stole méně místa, ale já mám mobil mnohem méně výkonnější, než tablet. Na strojovém výkonu totiž docela záleží.
Má to jednu nevýhodu. Pokud začnou lidé v místnosti mluvit jeden přes druhého (nebo moc potichu), tak píše aplikace nesmysly. Rodina si na to už naštěstí zvykla a neskáčou si do řeči.
Návštěva a tablet na stole.
