Článek
Neznalí problematiky, jsou neustále přesvědčovaní, že když někdo neslyší, komunikuje ve znakovém jazyce. Znakový jazyk je zcela samostatný jazyk s vlastními pravidly a s vlastní gramatikou. S češtinou nemá český znakový jazyk vůbec nic společného a je mu podobný, jako třeba finština.
Ve znakovém jazyce komunikují neslyšící před osvojením si češtiny a mluvení. V České republice to je 10-15 000 lidí a 485-490 000 z těch, kteří mají postižení sluchu, komunikuje česky článek (viz článek Počet lidí s postižením sluchu v České republice)
.Já neslyším od 40 let a osobně se mi už několikrát stalo, že když jsem někam přišel, řekl (mluvím normálně – pouze neslyším) hned po pozdravu, že neslyším a potřebuji sdělení v písemné podobě, že mi (asi v dobrém úmyslu a se vstřícností) odmítli psát a začali shánět tlumočníka do pro mě cizího (znakového) jazyka, což je totéž, jako kdyby se mnou chtěli komunikovat francouzsky (v rádiu přece říkali, že neslyšící, nerozumí psanému textu v češtině). V rádiu však neřekli kteří neslyšící.
Rozhovor v Českém rozhlasu
Alena Hegerová: „…často se setkávám s předsudkem že neslyšící osoba není osobou nevidomou, takže si text může klidně přečíst to je jeden z největších jako omylů se kterými se setkávám, protože jak už jsem řekla na začátku našeho rozhovoru, český znakový jazyk je gramaticky úplně odlišný od českého jazyka, takže je to jak kdyby po vás někdo chtěl, abyste si přečetla text ve francouzštině.
Tak jak někdo z České republiky třeba rozumí, mluví, plynně čte ve francouzštině, tak stejně tak někdo francouzštině vůbec nerozumí. Takže takhle bych připodobnila prostě tu komunikaci v písemné podobě neslyšící osobou…“
redaktorka: „Říká vedoucí moravskoslezské pobočky organizace Tichý svět Alena Hegerová.“
Paní Hegerová to přirovnala velmi trefně.
Úplně stejně to platí i obráceně
„…často se setkávám s předsudkem že neslyšící osoba komunikuje ve znakovém jazyce, takže potřebuje tlumočníka. To je jeden z největších omylů se kterými se setkávám. Je to jako kdyby po vás někdo chtěl, abyste si přečetli text ve francouzštině.
Tak jak někdo z České republiky třeba rozumí, mluví, plynně čte ve francouzštině, tak stejně tak někdo francouzštině vůbec nerozumí. Takže takhle bych připodobnil tu komunikaci ve znakovém jazyce neslyšící osobou…“
Říká Kráťa, vedoucí redaktor www.kochlear.cz
Nejlepší je zeptat se, v jakém jazyce osoba, která neslyší, komunikuje. Občas však ani toto nepomůže.
Když jsem po ohluchnutí chodil k logopedce, poprosila mě, jestli bych přišel mimo domluvený termín, že bude mít na zaučení novou (právě vystudovanou) kolegyni.
„Jasně, není problém, ať si sama zkusí komunikaci s ohluchlým. Jen ji předem sdělte, jak komunikujeme.“
Když jsem přišel jsem do ambulance, podal jsem studentce ruku a řekl: „Dobrý den, já jsem ohluchlý Kráťa, neslyším vůbec nic, mluvím a komunikuji česky, takže se mi musí psát.“
Tenkrát jsme totiž strojové rozpoznání mluvy teprve začínali testovat a logopedka mi psala na monitoru ve wordu, což studentka od logopedky i věděla. Přesto na mě však začala něco znakovat. Oni se to totiž ve škole učili a bylo jim vtloukáno, že kdo neslyší, znakuje a mají výuku českého znakového jazyka, tak to chtěla uplatnit.
Nechal jsem ji tedy doznakovat a potom na ní spustil také „znakování“. Samozřejmě úplné nesmysly a výmysly, jelikož jsem v té době uměl jen asi 3 znaky. Ona na mě vyjeveně zírala a po asi patnácti vteřinách vyhrkla: „Ale já vám vůbec nerozumím…“ To jsem odezřel, protože něco takového jsem očekával, přestal jsem „jakoznakovat“ a odpověděl jí: „Já jsem vám také nerozuměl. Pojďme komunikovat česky a budeme si rozumět.“
Studentka ze mě byla úplně paf. Oni se ve škole učí, že neslyšícím se musí znakovat, a když potká prvního, kdo neslyší, tak vůbec neuplatní to, co se naučila. A byla tak rozhozená, že mi potom tvrdila, že v cimbálové muzice je v základním obsazení flétna. Přitom to bylo děvče z Olomouce. Snad si jen spletla flétnu a klarinet.
