Článek
Karel mi něco říká, já nevím co. Zastavíme se a snaží se mi to říct za pomoci prstové abecedy nebo gestikulace, či si píše prstem na dlaň, a tak všelijak podobně. Já stále nevím, co mi chce sdělit, jelikož vůbec netuším, o čem mluví. Kontext je totiž strašně důležitý. Z toho, co mi ukazuje, si třeba myslím, že mi chce sdělit něco o díře v chodníku, po kterém jdeme, ale protože si myslím, že jsem odezřel slovo „máslových“ (a opakuji, co jsem odezřel). Nedovedu z „máslových“ nic vyvodit přičemž Karel stále ukazuje na chodník a opakuje „máslových“. Já vrtím hlavou a krčím rameny, až tedy vytáhnu papír a tužku, aby mi to napsal. Karel mi napíše: „Stejné dlažební kostky mají v Mariánských (to bylo to máslových) Lázních.“ Řeknu: „Aha.“ Po minutě dohadování se, jdeme dál. Ale jen 100 metrů, protože pak mi začne Karel sdělovat něco jako „plesová“, přičemž ukazuje někam nahoru a celé martirium začíná znovu. Nakonec z toho vyleze, že mi říká „prejzová střecha“.
Někam dojít, třeba i 500 metrů v tomto stylu, kdy se každou chvíli zastavuje, dohaduje, píše vstoje, je na půl hodiny, přičemž ten kousek jdeme někam, kde se sedí a může mi to napsat tam, pohodlně, v sedě a v klidu. Je to tedy docela náročné, nepohodlné a zabírá to čas. Ještě horší je, když jdu s někým, komu odpovědi píšu i já, protože také neslyší a odezírat se ode mě nedá (mám ochrnuté lícní nervy). To zase probíhá zhruba takto:
Tomáš někam ukáže a protože dobře ovládá prstovou abecedu „řekne prstovkou“ náhle a nečekaně dvacet písmen za pět vteřin. Já samozřejmě nezachytím začátek a v té rychlosti (také než si uvědomím, že ukazuje písmena) pouze konec: „…evize.“ Opakovat nemohu, protože Tomáš neslyší. Z „…evize“ si myslím, že by mohlo jít o televizi. Jak ale souvisí ukázání kamsi s televizí, nedokážu vydedukovat, takže pokrčím rameny. Z toho si Tomáš vyvodí, že je to má odpověď na otázku: „ukázání + …evize“ a ukáže mi prstovkou (to už čekám) slovo „metro“. Snažím se nějak dát v souvislost (opět ten kontext) „ukázání + …evize + metro“, ale vzdávám to. Vytahuji blok s tužkou (musím si sundat batoh) a rozčíleně píšu: „vždyť to víš, že se na ulici nedá bavit! Poznal jsem asi jen televizi a metro. Jak to spolu souvisí a ještě s ukázáním po ulici nahoru/dolu netuším!“ Rozčílené psaní se pozná podle toho, že se píší abnormálně velká písmena, děsně rychle (mnohdy nečitelně) a leckdo dělá tři vykřičníky. Já ne, protože se mi těch pár slov sotva vejde na jednu stranu bloku A5, tak alespoň udělám vykřičník přes zbytek nepopsané strany.
Na to mi Tomáš odepíše: „Já jen, jestli je tady v ulici prodejna televizí, nebo se musí někam metrem.“
Kdybychom se o prodejnách televizí nebavili večer před tím na Skype (chat), kdybychom nešli před sto metry okolo prodejny televizí, možná bych to pětiminutové zastavení se i pochopil.
Lepší tedy je, napsat si případná sdělení „před přesunem“ a pak zase až „po přesunu“, přičemž stačí při cestě ukázat (bez zastavování) na chodník a naznačit, že to pak Karel (případně Tomáš) napíše. Nemusíme zastavovat, dohadovat se a když mi to potom píše, vím, o čem píše a ušetří se vysvětlování kontextu.
Pokud jdeme s někým, kdo mě zná a ví, jaká je bídná komunikace (zejména za chůze) s ohluchlým ve středním věku, nesnaží se většinou něco sdělovat.
