Článek
Kdyby to bylo čtení, stačilo by se přeci naučit písmena (jako ve škole), jen by se četlo a šlo by přečíst jakékoli sdělení. Odezírání je však spíše hádání a domyšlení se.
Kdyby bylo odezírání čtení, jak byste přečetli třeba: „s*n* mrst s*čz*c*,“ když většina hlásek není vůbec vidět a další se podobají jiným? A co: „uuuuu?“ To nejde vyluštit vůbec. První bylo: „strč prst skrz krk“ a druhé: „kluk kul u úlů kůl“ – u druhého totiž našpulíte pusu na „u“ a řeknete to tak celé – zkuste si před zrcadlem.
Možná by se dalo říct, že jsou to jakési rovnice o několika neznámých, které je potřeba během rozhovoru bleskově řešit. „Strč prst skrz krk“ by vypadalo nějak takto
Bez kontextu je sdělení velká hádanka.
Navíc schopnost odezírat je podobná schopnosti mít hudební sluch. Většina slyšících hudební sluch nemá a zrovna tak většina lidí se sluchovým postižením, rovněž nemá schopnost odezírat.
Nejdůležitější totiž je, vědět kontext, případně co asi může druhá strana chtít. Když například řekne pokladní v samoobsluze: „Páte dro*né?,“ je jasné, že se ptá na drobné.
Cílem tohoto článku není nijak snižovat důležitost odezírání (naopak – sám bych se potřeboval zdokonalit), nebo dělat jakýsi „odborný výklad“, ale pouze a jen poukázání na to, že odezírání není „čtení“a není to nic jednoduchého.
Pokud chcete o odezírání vědět něco víc, přečtěte si knihu Mgr. Věry Strnadové (které tímto děkuji za připomínky k článku) „Hádej co říkám“, nebo požádejte o konzultaci Mgr. Evženii Benešovou.
