Článek
Nebudu psát o zaměstnávání neslyšících firmami, které se na to, dalo by se říct, specializují a kde je např. 90 % zaměstnanců neslyšících-znakujících, a dalo by se říct, že takové firmy jsou „připraveny na vše“, ale všeobecně.
Největší obava je podle mě z komunikace. Zaměstnavatelé se všeobecně bojí přijmout neslyšící osobu do pracovního poměru, protože si myslí, že se nedomluví, jelikož jsou neustále přesvědčováni, že všichni neslyšící komunikují ve znakovém jazyce. A často jsou přesvědčováni i o tom, že „papír a tužka jsou zbytečné“. Nerozlišují totiž neslyšící osoby podle toho, jak komunikují. Ano, asi 2 % neslyšících komunikuje hlavně ve znakovém jazyce, protože je to jejich mateřský jazyk (prelingválně neslyšící – před osvojením si řeči) a čeština je pro ně cizí jazyk. Český znakový jazyk je totiž zcela samostatný jazyk s vlastní gramatikou a pravidly, který není češtině vůbec podobný. Avšak 98 % neslyšících osob (postlingválně – po osvojení si řeči a národního mluveného jazyka – většina nedoslýchavých a ohluchlí) ve znakovém jazyce nekomunikuje.
Počet lidí s postižením sluchu v České republice
Myslím si, že když někdo přijde na vstupní pohovor s tlumočníkem znakového jazyka, je jaksi „rozhodnuto předem“, a i kdyby byl uchazeč špičkový řemeslník, nemá v podstatě šanci místo získat.
Mnohem lepší (vlastní zkušenost) podle mě je, nejdříve začít komunikovat například e-mailem a hned v tom prvním sdělit, že domluva „v reále“ je špatná z důvodů neslyšení a že je lepší, sdělit si co nejvíce věcí právě touto písemnou formou, aby pozdější osobní setkání nebylo zdlouhavé kvůli odezírání či psaní. Případný zaměstnavatel si udělá o osobě představu, ví, že komunikace není nijak hrozná a že druhá strana prostě pouze neslyší.
Osobně to tak dělám téměř všude, kde mohu (např. na úřadě). Nejdříve se snažím domluvit vše potřebné „elektronicky“, včetně toho, co se po mně bude při osobním jednání chtít, a pak jde vše „jako na drátkách“. Samozřejmě, nejde domluvit úplně vše, ale třeba otázky typu: „Jakou máte praxi v tomto oboru?“ Ano, a předejde se tím nechápavým pohledům ze strany neslyšící osoby, když nerozumí tomu, co se říká. Taktéž se tím předejde prvnímu dojmu personálního pracovníka, že se baví s hlupákem.
---malá osvěta---
Na komunikaci s převodem mluvy do písemné podoby (například s úředníkem či personalistou) jsou nejvhodnější dvě aplikace eScribeDroid od sociální firmy Transkript, která obsahuje strojové rozpoznání řeči a její převod do písemné podoby. Někdo říká překladač, ale ten slouží k překladu z jazyka do jazyka, a zároveň i přepis živým přepisovatelem, když je potřeba něco důležitého sdělit s přesným doslovným přepisem – např. sdělení lékaře. Není třeba psát, stačí diktovat. Zároveň jde text velmi pohodlně zvětšit roztažením, což je důležité proto, že si senior/ka nemusí brát brýle a také přečte sdělení třeba na dva metry.
Druhá aplikace se jmenuje „Okamžitý přepis“ a je od Google. To je ale pouze strojové rozpoznání a nabízí čtyři velikosti písma. Obě aplikace mají něco do sebe a jsou zdarma.
Je přímo skvělé, když mají úředníci/úřednice nainstalovanou některou z těchto aplikací a nenechávají to na klientovi.
---konec malé osvěty---
Pokud se někdo uchází o zaměstnání třeba na inzerát, tak toho „vykomunikovat“ co nejvíce písemně. Přes úřad práce zase „poučit“ úředníka/úřednici o své komunikaci, aby jej neposílal/a někam, kde z něj budou „na větvi“, a aby případnému zaměstnavateli sdělila, jak dotyčná osoba komunikuje.
Když totiž úředník/úřednice napíše/zatelefonuje: „Posíláme vám neslyšícího soustružníka“, zaměstnavatel se „lekne“, že se nedomluví, a už v té chvíli je rozhodnut nepřijmout.
Když ale úředník/úřednice oznámí něco ve stylu: „Posíláme soustružníka, který sice neslyší, ale česky komunikuje normálně/dobře, jen se mu musí občas (něco se odezře) psát, nebo používá automat na převod řeči,“ je šance na přijetí mnohonásobně větší.
Také si myslím, že je dobré ukázat zaměstnavateli své práce (pokud to jde ukázat na internetu – hotové programy/stránky/atd.), nebo vyfotit své výrobky (např. košíkář) a obrázky umístit na internet, nebo třeba i přinést svůj výrobek na osobní pohovor. Zkrátka ukázat zaměstnavateli jakoukoli svou práci. Samozřejmě vždy to nejde (třeba kuchař). V tom případě zase reference od bývalého zaměstnavatele. V případě prvních zaměstnání (pokud nepomáhá škola) bych asi předkládal celá vysvědčení místo „má maturitu“.
