Článek
Po dvaceti letech neslyšení sice už odezřu lecos, ale já se o to ani nesnažím. Chci přemýšlet nad obsahem sdělení a ne hádat slova, takže vytahuji tablet, kde mám aplikaci na strojové rozpoznání mluvy a její převod do písemné formy, což bylo tenkrát sci-fi.
Na nějaká jednoduchá dvouslovná sdělení samozřejmě ne. „Co si dáte?“ odezřu i od vousatého číšníka, jelikož vím, co asi řekne. Znalost kontextu je totiž při odezírání jedna z nejdůležitějších věcí.
Ale ne vždy je kontext znám. Zejména v situacích, kdy někoho potkáte na ulici a on vám něco říká. Něco se odezře, a na něco, zejména slova začínající „neviditelnými písmeny“, jako třeba „H“, „K“ „G“ „CH“ a další, která se vyslovují v krku, nebo je jejich vizuální výslovnost podobná jiným, je často potřeba nápověda. Stačí třeba jen 2 písmena slova a uhodne se to celé.
Skvělá věc je, když umí druhá strana prstovou abecedu. Jenže jeden můj kámoš nebyl za snad dva roky schopen se ji naučit a ukazoval takové nesmysly, že se z toho nedalo poznat žádné písmeno. Tak jsem vytiskl abecedu, nechal ji zalít do folie a udělal si skládací do kapsy, na které mi potom ukazoval písmena. A to se mi i mnohokrát hodilo, protože vytahovat na ulici papír a tužku a psát ve stoje je opruz.
Po čase jsem ještě na druhou stranu vytiskl abecedu, v rozložení, jako na počítačové klávesnici, jelikož někomu se tak lépe hledají písmena, na která ukázat.
Skládací abeceda do kapsy.
