Článek
Česko, chcete - li české země, vždy tvořilo křižovatku cest - od Baltu k Jadranu, od východu na západ, jeho obyvatelé tak mají kořeny bůhvíkde a idea o slovanském lidu, v rámci nějž máme spolu s Lužickými Srby patřit k západní větvi, se ukazuje jako pochybná. Jazykově snad ano, původem jistě ne - naši dávní příbuzní žili v Německu, Maďarsku, Polsku, Itálii etc. - po staletí se navíc nad námi tyčil velký bratr Němec a nám přímo vládl jeho „bratranec“ Habsburk.
Práva české šlechty byla od nástupu Ferdinanda I. roku 1526 postupně omezována, a to prostředky legálními (Šlikům zapovězena těžba stříbra a ražba mincí, tu a tam se svolala armáda - tzv. zemská hotovost - ovšem za účelem nikoliv obranným, ale spíše jako postrašení odpadlíkům od víry pravé v Německu) i nelegálními (uzurpace odúmrtniho práva, omezování sněmů, tlak na dědičnost koruny, obsazování úřadů cizinci aj.). Všechno „jsme“ si nechali líbit a věci dospěly k defenestraci roku 1618, která se všeobecně považuje za start zřejmě nejhorší války v Evropě. Jistě - ty dvě ve dvacátém století sice nesou přízvisko „světová“, ale co se týče decimace zejm. venkova a tím způsobených hladomorů a epidemií, vše se navíc opakující pořád dokola po 30 let, neměla tato katastrofa obdoby (snad jen v podobě Černé smrti, ale to je jiná kapitola).
Po Bílé Hoře (1620) a odporu, který se ukázal jako neupřímný, falešný - raději jsme najali žoldnéře, kterým jsme navíc ani pravidelně neplatili, se jakýkoli sen o samostatném národu musel zhroutit. Přišla krvavá podívaná na Staroměstském náměstí následujícího roku, rekatolizace - kdo se domnívali, že dostatečně neovládají typicky českou vlastnost - elegantně a jakoby nic převléknout kabát, raději utekli - po vzoru možná nejhoršího krále naší historie Fridricha Falckého. Ten prozíravě připravil desítky povozů na cestu ještě v době, kdy okolo Bílé Hory probíhalo první „kočkování“.
A tak jsme pod diktátem Habsburků a jazyka německého žili dalších 300 let, než se impérium zvané rakouská monarchie, od r. 1867 Rakousko-Uhersko, pod tíhou první světové války (kde Češi bojovali zejm. na italské a ruské frontě - často proti sobě - nechtěně - jedni přeběhli, časem se z nich stali legionáři „Masarykova vojska“, druzí přísahu císaři dodrželi do hořkého konce) a politického působení hlavně Spojených států, které se za velikého popostrčení Masaryka zavázaly být garantem budoucího vývoje - tj. vývoje bez Rak.-Uherska, rozpadlo.
Republiku, nostalgicky zvanou a do nebes vzývanou jako „první“, jsme udrželi jen 20 let. Po ní přišla kratičká „druhá“ vzniklá na objednávku Německa, za 5 měsíců ovšem zmizela i ta a na dalších 6 let jsme se stali „Protektorátem Čechy a Morava“. Otevřeně jsme proti Němcům nevystoupili, uchýlili jsme se jako mnozí jiní (Dánsko, Nizozemí, Belgie aj.) k podzemnímu odboji. Po 6 letech jsme si zchladili žáhu na z větší části nevinných civilistech z pohraničí, tzv. Sudet, kteří se ještě před válkou s radostí přidružili k Hitlerovi. Ani s jedním historickým faktem jsme se dodnes nevyrovnali.
Prakticky ihned od konce války bylo politické dění u nás ovlivňováno Stalinem, vyčkávací období vzalo za své vítězným únorem 1948. Za 20 let jsme byli „osvobozeni“ od hrozby kontrarevoluce, a to cca jedním milionem vojáků ze SSSR (nemalá část pocházela z dnešní Ukrajiny), kteří sem dorazili ve dvou velkých vlnách. Poslední odešli po cca 23 letech, aniž sami pochopili, proč sem vlastně byli vysláni. Všimněte si, že v Česku žijeme v jakýchsi „dvacetiletkách“, vždy po 20 letech přijde zlomová událost…)
1.1. 1993 jsme zamávali na slovenské bratry a od tohoto data držíme nezávislý stát. Bohužel - v únoru 2022 už zase „přišel mráz z Kremlu“. Z důvodů, které nejsou jasné, V.V. Putin spustil válku na Ukrajině, jež svou velikostí brzy překonala i boje v Jugoslávií mezi lety 1992 a 1996. Celá střední a západní Evropa se postavila proti Putinovi - z Ukrajiny se rázem stal zástupný konflikt Východu se Západem jako vystřižený z pera George Orwella. Z operace původně zamýšlené jako rychlá, úderná akce se stala opotřebovávací válka bez konce. Veškeré snahy o mír se ukázaly jako naprosto liché, snad i hraničící s divadlem (špatně zahraným).
Od 24.2. 2022, kdy Rusové překročili hranice, se západním směrem začaly valit miliony osob. V přepočtu na „stálé obyvatele“ jich nejvíce obdrželo Česko. Čísla jsou sice dohledatelná, ovšem jisté je, že ne každý je „registrován“, navíc probíhá přesun cizinců mezi kraji, odchod jedněch z Česka a příchod mnoha jiných - statistiky staré rok tak zcela postrádají význam - celkový počet cizinců obecně na území ČR se dá odhadnout na 1,1 milionu - osob z Ukrajiny s tzv. dočasnou ochranou je mezi 300 a 400 000.
Problém cizinců obecně, nejenom těch z Východu, spočívá v nechuti učit se češtinu. Ano, jedná se o obtížný jazyk, jenomže pokud žiji několik let v cizí zemi a nejsem schopen vyslovit ani jednoduchou větu v jazyce hostitelského státu bez chyb, je to tragédie. Navíc to značí, že státu je to takzvaně „šumák“. Takto lze ve zkratce popsat situaci v ČR. Pokud si k tomu připočteme prostý fakt - že každé 4. až třetí dítě narozené u nás nemá matku Češku, jinak řečeno my vymíráme a s námi i jazyk a kultura - zatímco počet Čechů se snižuje, podíl cizinců narůstá. Předpovědi jsou katastrofální, trend se bude ještě prohlubovat.
Školský systém je již dávno přetížený, učitelé si s obrovským počtem dětí z ciziny neví rady. Jedinou možností, jak zachránit češtinu, je tlačit na rodiče těchto dětí, kteří už tu často žijí několik let, aby si uvědomili, že bez znalosti jazyka tu nemohou zůstat. Podle všeho se to nestane ani náhodou. Níže vysvětlím proč.
V Česku je již několik let nejvíce skladovacích ploch ( aktuálně 850 m 2 na 100 000 obyv.) v Evropě a další se budují. Co se týče logistických center, jsme bohužel jednička, a to navzdory mnoha prohlášením populistů v politice, kteří tvrdí, že již skladištěm a montovnou nejsme! Většina pracovníků ve velkých skladech (řekněme 500 a víc zaměstnanců) nejsou Češi. Ano, je pravda, co tvrdí starší generace, že mladým Čechům manuální práce nevoní. Z mého pohledu - pracoval jsem v několika velkých logistických centrech, nejde o zlovolné prohlášení odcházející generace. Čeští uchazeči mladší 25 let zpravidla skončí ve zkušební době, často se ukáže, že jde o nespolehlivé a nevýkonné zaměstnance. Porovnám -li průměrného Čecha věku 20-25 a průměrného Ukrajince, musím uznat, že pro mladé lidi z Česka vyzní taková konfrontace katastrofálně.
Zdá se, že nám daný stav, tj. nepříjemnou, avšak nutnou manuální práci (např. vyexpedování potravin)"přenecháváme" cizincům, zejm. Ukrajincům, nevadí, dokonce to považujeme za normální!
Tímto si sami pod sebou podřezáváme větev, většině z nás je to navíc jedno. J.A. Komenský kdysi napsal Kšaft (závěť) umírající matky Jednoty bratrské - nyní by asi napsal o umírajícím jazyku českém a snad i českému národu vůbec!
Zdroje:
Stoletý zápas o charakter českého státu, A.Míka, 1974
skladinfo.cz
csu.gov.cz
sklad info.
