Článek
Mnohokrát chtěl dobýt svět,
Štěstěna však jej nemá ráda.
Tentokrát ale - chce všechno zpět,
Fortuna už mu nebude ukazovat záda!
Suverén z povolání, co špatně skrývá pohrdání, bez brnění, štítu, přilby vpad do srdce Čech!
Tuše, co jej čeká - to nepříjemné povídání,
mrtvolná atmosféra na něj padá z hradních střech.
Chodící oxymóron, co svědomí má čisté,
on to snad má uvedeno již ve svém rodném listě.
Obdivuje pána s knírkem, co svět do války zatáhl,
však již v dáli před Hradem svou pravici vytáhl!
Nad postelí Vůdcův portrét,
teď však v saku jako estét.
Proti pravdě, lásce úklady on strojí,
a jde mu to, i když není právě v plné zbroji.
Generála se však v skrytu duše hořce, trapně bojí…
Chce se státi ministrem - po dobrém, či po zlém,
proto střetnout musí se s tím starým, mocným kozlem.
Generál naň dívá se jak lev na zebru hloupou,
záda Tuřínova se rázem v potu koupou.
Starý pardál neustoupí za žádnou to cenu,
a to ani nadčlověku - konkrétně - jemu!
Slůvky vlídnými to generála šálí,
a ten na to tváří se, že poslouchá jen zdáli.
Neúnavný kandidát má dost, chce z Hradu ven,
v bludišti svých nesplněných snů uvízl jen.
Hradní psi jej vyprovází - a honí stále víc,
Turek spěchá, prchá ze svých plných plic…
