Článek
Sedmnáct informačních panelů potkáte při procházce po naučné stezce Poznáváme Bory ve stejnojmenné obci v okrese Žďár nad Sázavou na Vysočině. Zábavným způsobem malým i velkým přibližuje historii a současnost obce, která vznikla v roce 1972 spojením Dolních a Horních Borů, jejichž kořeny sahají až do 14. století. Bory tak mají dva kostely – filiální svatého Jiljí v Dolních Borech a farní svatého Martina v Horních, oba jsou památkově chráněny.
Kostel sv. Martina z 1. poloviny 14. století
Na trase pět kilometrů dlouhé naučné stezky můžeme vidět kupříkladu historickou dřevěnou pumpu, soustavu rybníčků, geopark, analematické sluneční hodiny s vodorovným číselníkem a hodinovými značkami rozmístěnými po elipse, houpačku, ‚ucho lesa‘, poldr, ale i plně funkční exponát v podobě kadibudky.
Sluneční hodiny
Taktéž nechybí zmínka o místním kamenolomu a obecně těžbě či četných minerálech, protože právě okolí Borů je jejich vyhlášeným nalezištěm. Mnoho z nich je zastoupeno ve sbírkách muzeí. V lokalitě se nacházejí například růženín, záhněda, turmalín, safír, andalusit a sekaninait; celkem jde o asi stovku minerálů a hornin. U Cyrilova, který je osadou k Borům přináležející, byl v roce 1953 poprvé popsán takzvaný cyrilovit. Poznávání Borů se dá zakončit v tamním muzeu, které je obvykle otevřeno po předchozí telefonické dohodě a jsou v něm k vidění nejenom sbírky minerálů, ale i další zajímavosti spojené s oběma sloučenými vesnicemi.
Geopark je doplněný dřevěnými exponáty v podobě různých zvířat.
Také Bory se pojí s různými pověstmi, přičemž řada z nich končí tragicky. Jako třeba příběh z konce 18. století zaznamenaný i v obecní kronice. Tehdy se nějaký Matoušek z Horních Borů zamiloval do hezké Majdalenky, dcery mlynáře z Těšíkova mlýna. Její rodiče však pro ni měli vyhlédnutého jiného ženicha. To ale Matoušek neunesl, a proto dívku pozval na opuštěné místo v lese Obštejně u takzvané Divoženčí skály, kde ji ubodal dlátem, aby ji nemohl dostat nikdo jiný. Pak nešťastnou Majdalenku pohřbil do předem vykopaného hrobu a šel se udat. Za svůj čin byl po právu odsouzen a následně v Brně oběšen, přičemž dívčino tělo vesničané vykopali a pochovali do posvěcené půdy na hřbitově. Na motivy tragického příběhu vznikla později jarmareční píseň s názvem Vražedlný milý, která se v upravené poetické podobě dostala do publikace Moravské národní písně autora Františka Sušila.
Kostel sv. Jiljí s hřbitovem
Okolí odlehlého Těšíkova mlýna u stejnojmenného rybníka a Divoženčí skály figuruje i v další legendě, tentokrát spojené právě s divoženkami, které údajně kolem Borů žily v dobách, kdy se ještě všude kolem rozprostíral hustý les. Chudý krejčí, který u lesa obdělával své hrachové políčko, zjistil, že mu dozrávající hrách někdo vytrhává a rozhazuje po poli. V noci proto u pole držel hlídku a čekal, kdo se objeví. Dlouho se nic nedělo, takže unavený krejčí usnul, a probral ho až lomoz a zpěv. Otevřel oči a uviděl, že kolem něj tancují divoženky, rozhazují po poli hrachovinu a vesele si prozpěvují. Když se po nich rozezlený rozehnal, vrhly se na něj a poškrábaly mu celý obličej, než se mu podařilo utéct domů. Na druhého dne se šel podívat na svůj hrách – ten se na poli vypínal a ani jedna rostlinka nebyla vytržena…
V lesích dnes narazíte na Ucho lesa, třeba diboženky skrz něj uslyšíte.
zdroj: regionální web Koruna Vysočiny - www.korunavysociny.cz
