Stezka kolem Zelené hory: kde se potkává architektura, příroda i legendy

Podzim má na Vysočině zvláštní kouzlo, barvy listí hrají teplými odstíny a ranní mlhy dodávají krajině romantický nádech. Kdo má rád výlety, které spojují krásu přírody, dávné příběhy s trochou mystiky, měl by zamířit do Žďáru nad Sázavou. Právě tady, v krajině rybníků a lesů, naleznete naučnou stezku kolem Zelené hory.

Doporučená trasa: https://mapy.com/s/horufulafa

Všechno tady začalo ve chvíli, kdy se cesty architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla a opata Václava Vejmluvy protnuly. Dva muži, dva vizionáři, kteří dokázali přetvořit cisterciácký klášter ve Žďáře v duchovní i umělecké centrum. Santini – architekt s italskými kořeny, který v sobě spojil rozum stavitele a duši malíře. Vejmluva – opat, který měl odvahu zadávat projekty, o nichž se jiným jen snilo. Výsledkem jejich spolupráce jsou památky, které dodnes berou dech: bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše, Dolní hřbitov, hospodářský dvůr Lyra – a samozřejmě vrcholné Santiniho dílo, poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře.

Santiniho osud by přitom vydal na román. Narodil se v Praze roku 1677 do rodiny italského kameníka, ale kvůli tělesnému postižení se sám manuální práci věnovat nemohl. Měl ale výjimečnou představivost a cit pro prostor. Učil se malířem a poté odjel do Itálie, kde nasál tamní barokní energii, kterou po návratu dokázal přetavit do vlastního stylu – barokní gotiky. Stylu, který nikdo jiný neuměl a který dodnes fascinuje architekty po celém světě.

Naučná stezka kolem Zelené hory má dva okruhy. Ten první, dlouhý něco přes dva kilometry, vás zavede k nejvýznamnějším stavbám bývalého kláštera. Kousek od areálu stojí barokní most přes Stržský potok – osm soch světců, které se tu hrdě tyčí už od roku 1761, prý měly být inspirovány samotným Karlovým mostem. Není divu – detaily, výraz tváří i rozmístění figur prozrazují vysokou sochařskou školu, i když autor zůstává dodnes neznámý.

Za mostem se otevírá rozsáhlý areál Zámku Žďár, který vznikl přestavbou cisterciáckého kláštera založeného už v roce 1252. Tehdy sem mniši přišli z Nepomuku, aby na tehdy nehostinných pozemcích vybudovali duchovní i hospodářské centrum regionu. Klášter přežil husitské války i požáry, až ho roku 1784 zrušily josefínské reformy. Dnes patří zámek rodu Kinských, kteří zde s respektem k historii oživili duch místa – spojují zde tradici s moderní kulturou.

Největším lákadlem areálu je Muzeum nové generace, které návštěvníkům vypráví osm století místní historie pomocí interaktivních projekcí, světelných efektů a příběhů, do nichž se dá doslova vstoupit. Děti se mohou dotýkat exponátů, poslouchat klášterní zvuky a dospělí si zase připomenou, že i historie může být plná emocí. Po prohlídce se dá posedět v zámecké kavárně, koupit si drobnost v obchůdku nebo si dopřát klidnou procházku areálem.

Součástí areálu je také bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše, původně gotický chrám, který Santini upravil v duchu své osobité barokní gotiky. Když se postavíte doprostřed hlavní lodi – druhé nejdelší na celé Moravě – cítíte sílu prostoru, který vás nutí zvednout hlavu vzhůru. Světlo proudí vysokými okny, klenba se nad vámi rozplývá do oblouků a vše působí neobyčejně harmonicky.

Jen pár kroků odsud leží Dolní hřbitov, místo s poněkud temnou historií, ale mimořádnou symbolikou. Byl založen jako morové pohřebiště podle návrhu Jana Blažeje Santiniho-Aichela, původně ve tvaru rovnostranného trojúhelníku – tvar měl připomínat Nejsvětější Trojici a zároveň vyjadřovat myšlenku dokonalé harmonie mezi nebem a zemí. Každý z rohů lemovala kaple, nad vstupní branou se tyčil kříž, a celé místo obepínala nízká zeď z kamene. Za opata Henneta byla tato symbolika porušena přístavbou čtvrté vstupní kaple, což částečně narušilo původní ideový význam. Dnes se půdorys připodobňuje ke tvaru lebky. Uprostřed stojí socha anděla posledního soudu, jenž troubí na pozoun, jako by zval duše k věčnému klidu. Dnes už tu žádné hroby nejsou, ale duch místa zůstal – a kdo se tu zastaví v podvečer, slyší možná víc, než by čekal.

A právě tady se podle pověsti uzavírá příběh správce Ulricha, údajného žďárského upíra. Když roku 1817 zemřel, obyvatelé tvrdili, že se v noci zjevuje u mostu, fackuje úředníky a ruší klid mrtvých. Úřady dokonce nechaly jeho rakev otevřít – a tam měl ležet Ulrich, prý „živý, červený a vzpurný“. Až po zásahu jihlavského kata a dávce máku do úst (na uklidnění ducha na příští stovky let) se město zbavilo prokletí. Pověst o Ulrichovi se dochovala v jihlavské kronice – ať už je pravdivá, nebo ne, přidává stezce další, lehce mrazivou vrstvu.

Druhý, přírodní okruh měří zhruba 2,6 kilometru a vede podél Konventského rybníka, jehož hladina zrcadlí siluetu Zelené hory. Cesta vede dřevěnými chodníčky přes podmáčené louky přírodní památky Louky u Černého lesa, kde vládne ticho, které občas přeruší jen šplouchnutí ryby nebo šustot rákosí. Na jaře tu rozkvétají prstnatce, na podzim krajinu zdobí žluté rákosí a červené šípky. Můžete tu zahlédnout bobra, ledňáčka i volavku, která se klidně nechá obdivovat z vyhlídky.

A pak se před vámi otevře pohled, který bere dech. Na vrcholu Zelené hoty stojí poutní kostel sv. Jana Nepomuckého, jedno z nejvýznamnějších děl Jana Blažeje Santiniho-Aichela, který dokázal barokní energii spojit s matematickou přesností a hlubokou symbolikou. Kostel vznikl na přelomu let 1719–1722 jako pocta nově svatořečenému českému světci Janu Nepomuckému, jehož kult se v té době rychle šířil po celé zemi.

Santini se inspiroval legendou o svatém Janu Nepomuckém a jeho pěti hvězdách, které se podle pověsti objevily nad Vltavou poté, co byl světec svržen do řeky. Pěticípá hvězda se proto stala klíčovým symbolem celé stavby – je přítomna v půdorysu kostela, v uspořádání jeho pěti vchodů, pěti kaplí i pěti oltářů.

Kostel působí zvenku téměř jako živý organismus – jeho zdi se vlní a prolamují, střídají se světlo a stín, pohyb a klid. Když vejdete dovnitř, prostor vás obklopí měkkým světlem, které proniká vysokými okny a odráží se od bílých stěn. Santini zde mistrně pracoval s optickým klamem – interiér se zdá větší, než ve skutečnosti je, a proud světla vede pohled vzhůru, k centrální kopuli, která symbolizuje nebe.

Okolí kostela obklopuje ambit, původně určený pro poutníky, jehož brány se otevírají do krajiny ve tvaru paprsků. Když stojíte na vrcholu a rozhlédnete se kolem, spatříte město Žďár nad Sázavou, rybníky, lesy i klášterní areál – vše jako na dlani. Z této výšky pochopíte, proč je Zelená hora v krajině nejen dominantou, ale i duchovním středem.

V posledních letech prošel areál rozsáhlou rekonstrukcí, která vrátila chrámu jeho původní barevnost, jas a symbolickou čistotu. Díky tomu dnes opět září tak, jak jej Santini zamýšlel – jako hvězda víry a světla, viditelná z dálky a přitom hluboce ukotvená v krajině. Zelená hora není jen památka UNESCO, ale i místo, které dokáže člověka skutečně zastavit a přimět dívat se jinak – na svět, na krajinu i na sebe.

Cisterciáčtí mniši uměli krajinu číst a formovat ji s respektem. Rybníky, které tu založili, dnes patří k nejcennějším přírodním lokalitám Žďárska, a přitom stále žijí a slouží svému původnímu účelu. A právě v tom je kouzlo Vysočiny, když se rozhlédnete, zjistíte, že tady se vlastně nezměnilo nic – že genius loci, který sem přivedl Santiniho i opata Vejmluvu, tu stále žije.

A když si pak v zámecké kavárně dáte horkou čokoládu nebo jablečný koláč, možná pochopíte, proč se sem lidé vracejí. Na Vysočině se totiž i obyčejná procházka může proměnit v lásku na celý život.

Zdroj: regionální turistický web Koruna Vysočiny - www.korunavysociny.cz