Toulky údolím Sázavy: Od cisterciáckých mnichů k Santiniho architektuře

Vydejte se na výlet, kde potkáte kosti osmi tisíc mrtvých vojáků, projdete rozštípnutou skálou a dojdete k jezeru vzniklému z dívčiných slz. Zní to jako fantasy román? Přitom je to další parádní výlet z Nížkova do Žďáru nad Sázavou. Dvacet pět kilometrů údolím Sázavy, kde na každém kousku trasy na vás čeká něco zajímavého.

Doporučená trasa: https://mapy.com/s/bojajefuzu

Nejlepší na této trase je, že nemusíte řešit dopravu. Prostě nasednete na vlak do Nížkova a vydáte se na cestu, která skončí ve Žďáru nad Sázavou, odkud se pohodlně vrátíte domů. Hned kousek od železniční zastávky vás čeká první příjemné překvapení – unikátní Bukové arboretum u osady Buková s více než čtyřicet kultivarů buku lesního. To je ráj pro každého, kdo má rád stromy a jejich rozmanitost. Klidně si tady udělejte první pauzu a pokochejte se tím, jak může být jeden druh stromu pestrobarevný.

Cesta vede dál do Nížkova, kde na vás čeká jedno z nejpozoruhodnějších míst celé trasy. Kostel sv. Mikuláše by sám mohl vyprávět dlouhý příběh. Už v roce 1234 sem přišli cisterciáčtí mniši z Oseku a založili klášter. Dokonce si zde založili i vinohrad! Na drsné Vysočině pěstovali víno pro mešní účely, než se přesunuli do nedalekého Žďáru. Podle mnichů se vsi začalo říkat Mníškov, což se postupně změnilo na Nížkov. Hned vedle kostela objevíte unikátní kostnici z roku 1709. Kosti přibližně osmi tisíc lidí poskládané do pyramid – to zní trochu morbidně, ale historie je fascinující. Představte si, že v 18. století zde býval obrovský polní lazaret, kam sváželi raněné z tereziánských válek. Císařští, Sasové, Francouzi, Prusové všichni tu končili pohromadě. Hygienické podmínky byly katastrofální, vypukla epidemie a lidé umírali po stovkách. Ale nejsou tu jen kosti vojáků, až nedávné výzkumy potvrdily, že původ některých kostí sahá až do 13. století. Nejzajímavější je snad lebka s jizou na čele – podle legendy patřila vojákovi, který přežil těžké zranění, ale nakonec podlehl epidemii.

V Nížkově na návsi ještě můžete využít v letních dnech stánek se zmrzlinou a vydat se dál na nedaleký kopec Rosička s 42metrovou věží. Na vyhlídkový ochoz rozhledny ve výšce 24 metrů dosáhnete po 140 schodech, ale výhled za to stojí. Za příznivého počasí uvidíte kus Žďárska, Jihlavska i Havlíčkobrodska. Ideální místo pro druhý oddych a pár fotek na Instagram.

Cesta pokračuje do Sázavy, kde si rozhodně udělejte malou odbočku k řece. Najdete tam dvouobloukový kamenný most z roku 1714, který postavili poté, co předchozí povodeň po protržení hráze Velkého Dářka smetla všechny mosty v obci. Nedaleko stojí i zajímavá kaple Panny Marie Karmelské z roku 2018, která připomíná biblickou archu.

Následující část trasy vede po bývalé železniční trati, což je vždycky příjemné – plynulé stoupání, žádné prudké výšlapy. Až dojdete k řece a přejdete ji, uvidíte před sebou Šlakhamr. Tahle technická památka má za sebou zajímavou historii. Kdysi to byl hamr na zpracování železné rudy, pak mlýn, který fungoval až do druhé světové války. Dnes je to muzeum s funkčním hamerským kladivem poháněným vodním kolem. Pokud máte štěstí a trefíte se na nějakou akci, můžete vidět kováře v akci.

Od řeky začnete stoupat na Rozštípenou skálu, která je oblíbená u horolezců, ale nebojte se – turistická trasa vede přímo skrz skalní štěrbinu. Je to takové přírodní divadlo, kde si připadáte jako v dobrodružném filmu. Na louce pod skálou najdete obří hlavu Mamuta od žďárského výtvarníka Michala Olšiaka. První ze série jeho soch, které budete potkávat až do cíle.

Pokračujte přes osadu Šlakhamry až na její západní konec, kde je Konec světa. Není to jen poetický název – tady skutečně končily Čechy a začínala Morava. Historickou hranici střeží figurína hraničáře ve strážní budce, několikrát už obnovená. Je to takové milé připomenutí toho, jak umělé jsou někdy hranice, které si lidé vytvoří.

Teď vás čeká krátký výstup na vrch Peperek s Čertovým kamenem. Ten obrovský balvan vypadá, že se každou chvíli skutálí do údolí. Celý vrch je přírodní památkou a ve středověku se tady těžilo stříbro, dokud silné zemětřesení v srpnu 1328 nezavalilo všechny šachty.

Pak přijde možná nejromantičtější místo celé trasy – jezírko Vápenice. Obklopené stromy, klidná hladina, atmosféra jako z pohádky. Nejznámější pověst vypráví o dvou mladých milencích, jimž bylo zapovězeno vzít se. Dívka prý plakala tolik, až slzy vytvořily jezero, kde oba našli smrt. Realita je prozaičtější – jezírko vzniklo zatopením vápencového lomu. Ve 30. letech se dokonce šířily legendy o obludných rybách, takže z Vápenice byla krátce tuzemská obdoba Loch Ness.

U jezírka vyměňte žlutou značku za modrou a zamířte na vyhlídku nad Žďárem. Tam vás čeká další Olšiakova skulptura – betonová hlava zvaná Mamlas. Stojí tam od roku 2005 a byla to první skulptura, kterou výtvarník v okolí vytvořil. Odtud už je to jen kousek kolem hospodářského dvora Lyra podle návrhu slavného architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla k Zámku Žďár nad Sázavou a poutnímu kostelu sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, který nechal vystavět zmiňovaný cisterciácký řád.

A tady si konečně můžete dopřát zasloužené občerstvení v restauracích v okolí. Pokud vyrazíte v sezoně, možná se i vykoupete na Pilské nádrži. Po 23 kilometrech chůze plné historických a přírodních památek si to rozhodně zasloužíte.

Zdroj: regionální turistický web Koruna Vysočiny