Článek
Valinko,
někdy máš určitě pocit, že všechno je na „houby“. Ale věř mi, čeká tě super život. Vlastní zkušenost. Ve 2 letech jsem onemocněla dětskou infekční obrnou. Za pár let se proti ní začalo očkovat, já už to nestihla. Rodičům řekli, že NIKDY nebudu chodit, budu mít dýchací potíže, nejlepší by byl ústav.
Maminka za mne bojovala, cvičila se mnou a je pravda, že jsem byla také moc divoká holčička. Sestřičky v lázních se smály, že když mne položily na deku, za chvíli už mne hledaly někde jinde. Doplazila jsem se všude. Zkrátím to, začala jsem chodit, mnoho let i jen s jednou berličkou. Vystudovala jsem ekonomku, pracovala jako /a teď se podrž/, sekretářka na katedře tělesné výchovy. Měla jsem moc velké štěstí na super spolupracovníky. Ti ještě vymýšleli cviky, co mi udržovaly kondici, brali mne na vodácké kurzy, z čehož těžím dodnes.
Ve 40 letech se mi nečekaně narodil syn, dělá nám moc velkou radost a pomáhá nám. Gynekoložka mne zrazovala, jak prý chci vychovat dítě o berlích!!! A ještě v mém věku.
Splouvám i v 70 letech řeky a touláme se po Česku, což moc milujeme. Já spím v autě, manžel ve stanu. Ano, teď už jsem na vozíčku, ale jak vidíš, ani to mi nebrání si stále užívat života.
Každé ráno si řekni, co bych tak dnes zase dokázala. Nemusí to být velká věc, ale třeba udělat sobě i lidem kolem radost, že nejsi smutná a nenaříkáš. I když se připrav, že takové chvíle bezmoci přijdou. Ale já si vždy říkala: spadla jsem a zase si něco zlomila??? A že těch zlomenin mám. Ale hned druhý den si říkám, už se to pomalounku začíná lepšit, zase bude „fajn“. A také potkáš lidi, co nebudou příjemní, poznámky k tvému stavu atp. To jsem si vždycky řekla, bóže - to jsou ale bl..čci! Naštěstí těch bezva, co mne povzbuzovali, bylo podstatně více.
Tak věř mi, jen ty rozhodneš, jaký život prožiješ. Věřím, že bude nádherný.
Stáňa
