Kolonizace Měsíce: blíží se nová éra?

Když se večer podíváme na oblohu, Měsíc nám může připadat obrovský. Jeho tmavá „moře“ svádí k představě, že je tam místa dost pro všechny. Ve skutečnosti jde ve srovnání se Zemí o svět mnohem menší: průměr Měsíce je jen něco přes tři a půl tisíce kilometrů, takže kdybychom na něj chtěli umístit Afriku, od severu k jihu by se tam celá ani nevešla. Přesto se dnes vede vážná debata, ne zda, ale kdy bude člověk na Měsíci žít déle než jen pár dnů. Opravdu se blíží éra jeho kolonizace?

Od poslední mise Apollo v roce 1972 lidé na Měsíci nebyli. NASA i další agentury ale vědí, že bez zkušenosti z tohoto „malého světa“ se lidstvo dál – na Mars či k asteroidům – nevydá. Právě Měsíc je totiž ideálním testovacím hřištěm: blízko k Zemi, s krátkým zpožděním signálu a možností „rychlé“ záchrany.

Dnešní programy už nejsou jen o prestiži či závodu ve zbrojení, ale i o tom, co Měsíc nabízí. Největším lákadlem je led ukrytý v polárních kráterech, věčně stíněných před Sluncem. Z vody lze získat nejen životodárný kyslík, ale i vodík jako raketové palivo. Kdo zvládne tuto těžbu, bude mít na startovní čáře dobývání vzdálenějšího vesmíru obrovskou výhodu.

Spojené státy sází na program Artemis. Původně mělo už příští desetiletí začít přistávání astronautů u jižního pólu. Termíny realizace postupných kroků se ale stále posouvají: první oblet s posádkou nejdříve v roce 2026 a samotné přistání v roce 2027. NASA staví nejen kosmickou loď Orion a SLS (Space Launch System), ale také orbitální stanici Gateway a nové skafandry, které musí obstát v drsném prostředí polárních oblastí Měsíce.

Do hry vstupuje i soukromý sektor: SpaceX vyvíjí obří lunární Starship, Blue Origin zase vlastní přistávací modul. Zatímco Intuitive Machines se do dějin zapsala prvním americkým přistáním od Apolla, jejich druhý lander hned po dosednutí ležel na boku. I tyto „pády“ a neúspěchy ale posouvají potřebné technologie kupředu.

Na druhé straně stojí Čína, která v roce 2024 přivezla na Zemi vzorky z odvrácené strany Měsíce – jako první v historii. Do roku 2030 chce vyslat astronauty a společně s Ruskem a dalšími partnery plánuje stavbu vlastní polární základny. Indie a Japonsko zase dokazují, že i menší hráči mají co nabídnout: Chandrayaan-3 úspěšně přistál u pólu, japonský lander SLIM předvedl přesnost, jaká bude pro budoucí mise nezbytná.

Nadšení ale brzdí tvrdá realita. Měsíc je drsné místo: noc trvá čtrnáct dní, což přináší mráz a nedostatek energie. Povrch je pokrytý jemným prachem, který leptá a ničí vše, čeho se dotkne. Radiace by bez účinné ochrany během delšího pobytu vážně poškodila zdraví astronautů. K tomu se přidává i křehkost současné logistiky: zrušení amerického roveru VIPER kvůli nákladům ukazuje, že finance jsou stejně důležitým limitem jako technika.

A pak je tu otázka práva. Nikdo nesmí vlastnit kosmické těleso, říká mezinárodní smlouva z roku 1967. Spojené státy přesto už nyní umožňují firmám těžit a vlastnit lunární suroviny, čímž otevírají novou právní éru. Čína tento přístup nesdílí, a tak se dá čekat, že i o pravidla „hry na Měsíci“ se v příštích letech povede ostrý spor.

Co nás čeká v příštích letech

Slovo „kolonizace“ zní jako sci-fi: kupole, města a tisíce obyvatel. Ve skutečnosti nás čekají skromnější začátky – spíš takové lunární kempování. Astronauti se pokusí přežít týdny na povrchu, rozjet první pokusy o výrobu paliva z místních zdrojů a otestovat, jak chránit přístřešky před prachem a mrazem. Vyšší level pak bude těžba ve větším měřítku, která lidem umožní posunout své ambice ještě dál.

Měsíc je sice malý, ale v lidských ambicích má obří rozměr. To, co se odehraje v příští dekádě, rozhodne, zda se stane jen věčným cílem výprav, nebo skutečnou bránou do širého vesmíru.