Článek
Takové to nevinné sklíčko ve dveřích, skrze které můžeš zkontrolovat, jestli je za nimi kurýr s balíčkem, podomní prodavač, soused nebo i jiný otrava. Jenže tohle je kukátko nové generace. Kukátko, které má za dveřmi anténu. Kukátko, které naslouchá a hlavně, které tě nahrává.
Instalováno s chirurgickou přesností do dveří špajzky bytu přesně naproti. Teda skoro. Ve skutečnosti se pan „soused montážník“ moc nepředvedl a při vyvrtaném otvoru zírá na mne nepěkný odštěpek. Moc se věru nevytáhnul. Maskováno je kukátko (ne)nápadně. Kdo by se přeci divil, že v kumbálu na chodbě je najednou nové kukátko. Asi si máme myslet, že tam snad svou (ne)milou odstěhoval. Nevím nevím, koho by takto nápadně umístěné kukátko zmátlo.
Kukátko je možná od začátku prozrazené, ale to nikterak nevadí. Ono je totiž kouzelné. Takové to, co vám umí pípnout na mobil, kdykoliv soused (myšleno - já) vyleze z bytu. Takové, co zaznamená každý jeho pohyb, každé zakopnutí o práh, každé tiché „do háje“, když si zapomenu klíče uvnitř a ukvapeně si zabouchnu. Pokud by kamera, to vlezlé oko, snímala prostory společné - schránky kupříkladu, vchod do domu nebo i výtah třeba, nehnul bych ani brvou. Nanejvýše omezil bych vrtání v nose nepřístojné, ale jinak nic. Ovšem sledovat přímo moje dveře?
Požádal jsem nejprv slušně o odstranění toho čumilského oka bratra velikého, ale marně. Pán soused je prý v právu, jde mu přece o bezpečí a takové kukátko je mu náramně třeba. Nerozumím. Je to asi nová forma zábavy. Staré časy, kdy se lidé dívali tupě na televizi, jsou nenávratně pryč. Dnes se dívají na své sousedy. Co naplat, když jiné zábavy je zjevně pomálu. Sex je prý jenom pro chudé a soused je přece tak bohat. Co mu zbývá než šmírovat?
Snad je to nová éra interaktivního sousedství. Každý náš krok, každý klíč v zámku je nyní příspěvek do archivní kolekce pana domácího Big Brothera. To abych se před odchodem z bytu vždy náležitě upravil. Přeci mu nebudu kazit displej. Nezapomínám zamávat při každém odchodu.
A přitom já blbec si doteď myslel, že špajzka slouží ke skladování brambor, zavařenin, popřípadě chlastu. Ale ne, pro souseda je to prostor k monitoringu veškerého provozu na společné chodbě. Asi jsem zpátečník, když pro to nemám pochopení. Mám takový dojem, že pan velký bratr si plete zabezpečení společných prostor s voyeurským hobby. O souhlasu všech spoluvlastníků může si nechat zdát, ale to mu nijak nepřekáží.
Zvažoval jsem protiútok. Pořídit si vlastní kameru. Namířit ji oplátkou na jeho dveře. Jenže pak bychom tu měli kamerový ping-pong. Já sleduju jeho, on sleduje mě, a ve výsledku bychom stejně byli jen dvě nuly, co si navzájem zálohují nekonečnou nudu. Jediný kdo by si mnul ruce bude OSA, která za všechny ty poplatky za koupené úložiště náramně zbohatne.
Ještě bychom s tím mohli k soudu. Ono právo je prý na naší straně, ale jak ví každý zmetek, tohle se těžko přetěžko dokazuje. Stačí se mu pánovi sousedskýmu culit jak měsíček a dokola všem tvrdit, že kamera záznam nepořizuje. Nu, dokažte mu opak, lotrovi, když mobil mu nikdo nesebere, aby bylo vidět kam ty notifikace napřímo choděj.
Tedy jsem se rozhodl psát. Psát o světě, kde kukátka nejsou kukátka, špajzky nejsou špajzky a sousedi nejsou sousedi, ale zástupci technokratické inkvizice, kteří trpí chorobným strachem z toho, že by jim něco uniklo. Že by někdo šel po chodbě – a oni to nezjistili. To by se asi událo…
