Čína se dívá a učí se - cizí války jsou pro Peking cenným zdrojem

Zatímco Západ čte vojenské krize přes morální osu „kdo je agresor a kdo oběť“, Čína je čte jako manuál. Jako téměř nestranný pozorovatel, který je zvědavý jak a proč to dopadne tak jak to dopadne. Jak zareaguje globální obchod? Jakým způsobem a jak rychle reagují Spojené státy? Kdy se spojenci semknou a kdy se začnou hádat? Jak fungují sankce? Jak dlouho se dá udržet pozornost Washingtonu? Jak moc bolí narušení důležité námořní tepny? A co všechno lze udělat těsně pod hranicí otevřené války?

Hormuzský průliv je pro takové studium ideální laboratoří. Podle Mezinárodní energetické agentury tudy v roce 2025 proudilo zhruba 20 milionů barelů ropy a ropných produktů denně, tedy asi čtvrtina světového námořního obchodu s ropou. A alternativní trasy jsou velmi omezené. IEA zároveň uvádí, že většina těchto toků míří do Asie a že Čína s Indií dohromady přijímaly 44 % surové ropy procházející Hormuzem. Americká EIA podobně odhaduje, že 84 % ropy a kondenzátu a 83 % LNG procházejících Hormuzem v roce 2024 mířilo do Asie; mezi hlavními destinacemi byly Čína, Indie, Japonsko a Jižní Korea.

To znamená jednoduchou věc: Hormuz je ukázkou toho, jak rychle se může lokální konflikt změnit v globální ekonomický problém. A pro Čínu je to současně připomínka její vlastní zranitelnosti.

Postoj Číny

Peking proto reaguje opatrně. Čínské ministerstvo zahraničí označilo Hormuz a okolní vody za důležitou mezinárodní obchodní a energetickou trasu a vyzvalo strany k ukončení vojenských operací a zabránění eskalaci. Čínský ministr zahraničí Wang Yi zároveň řekl, že problém plavby Hormuzem je „přelivovým efektem“ konfliktu a že průliv zůstane nestabilní, dokud válka neskončí. To není úplně solidární tón s Teheránem. Je to jazyk státu, který hlavně chce, aby mu dál tekla ropa, fungoval obchod a zároveň aby se nemusel postavit otevřeně na žádnou stranu.

Právě tady je první čínská lekce: spojenectví je užitečné jen do chvíle, kdy nezačne ohrožovat vlastní strategické zájmy. Brookings ve své analýze čínského postoje k íránskému konfliktu píše, že Čína se ukázala jako nesentimentální aktér, který chrání především vlastní zájmy, nikoli Írán jako takový. Peking podle této analýzy neposkytl Íránu přímou vojenskou podporu a zůstává opatrný i kvůli vztahům se státy Perského zálivu.

To je důležité i pro Evropu. Často se ptáme, zda Čína „stojí za Íránem“ nebo „stojí za Ruskem“. Přesnější otázka zní: co z těchto krizí Čína získává, co riskuje a co si z nich odnáší?

Peking sleduje Ukrajinu, Írán, Rudé moře i Hormuz jako jeden velký seminář moderní války. Z Ukrajiny si odnáší poznatky o dronech, munici, satelitech, elektronickém boji, odolnosti společnosti a vysoké ceně špatně připravené invaze. Z Blízkého východu si odnáší poznatky o raketových úderech, protivzdušné obraně, schopnosti USA vést více krizí najednou a o tom, jak zranitelné jsou námořní trasy.

Z Hormuzu pak plyne ještě lekce: úplná invaze nemusí být první ani nejvýhodnější nástroj. Někdy stačí narušit logistiku, vytvořit nejistotu, zvýšit cenu pojištění, zpomalit dopravu, vynutit si denní hlášení lodí, testovat pravidla a donutit protivníka, aby utrácel politický i vojenský kapitál na udržení normálního provozu.

To velmi dobře zapadá do čínských úvah o Tchaj-wanu. Pentagon ve své zprávě o čínské vojenské síle uvádí, že čínští lídři pravděpodobně vnímají schopnosti Lidové osvobozenecké armády pro tchajwanskou kampaň jako zlepšující se, ale stále si nejsou jisti její připraveností úspěšně Tchaj-wan obsadit při možné americké intervenci. Zpráva zároveň popisuje, že Čína procvičovala varianty nátlaku včetně blokády klíčových přístavů, úderů na námořní a pozemní cíle a operací proti možnému zapojení USA.

Jsou si dobře vědomi také skutečnosti, že i Tchaj-wan pozorně sleduje aktuální konflikty a učí se. Velkou inspirací mu je samozřejmě Ukrajina, která také čelí silnějšímu soupeři a musí proto hledat nákladově efektivnější obranné i útočné prostředky.

Čína se proto neučí jen „jak vyhrát válku“. Učí se, jak s válkou jako s nástrojem zacházet a jak ji přesně dávkovat.

Nejpravděpodobnější čínský scénář nemusí být dramatický den D s obojživelným vyloděním na plážích Tchaj-wanu. Může to být šedá zóna: celní kontroly, pobřežní stráž, kyberútoky, dezinformační operace, přerušení kabelů, cvičení přecházející v blokádu, „bezpečnostní inspekce“ lodí, omezení letového provozu a ekonomický tlak. Takový postup má jednu výhodu: protivník si musí stále znovu a znovu rozmýšlet, zda už je to válka, nebo ještě ne.

A Západ v těchto mezních situacích často váhá. Přesně to Peking pozorně sleduje.

V Hormuzu Čína vidí, jak snadno je svět zranitelný. V Rudém moři viděla, jak relativně levné prostředky mohou extrémně zdražit globální dopravu. Na Ukrajině vidí, jak průmyslová kapacita rozhoduje o délce konfliktu. A v americké politice sleduje, jak rychle se strategická pozornost vyčerpává, když se současně řeší Evropa, Blízký východ, inflace, obchod a volby.

Čína se tedy nedívá pasivně. Ona si skládá obraz jako puzzle. Ne obraz jedné bitvy, ale obraz celého systému.

Zároveň by ale bylo chybou z toho vyvodit, že Peking automaticky směřuje k brzkému útoku. Právě opatrnost čínské reakce na Írán ukazuje, že Čína není romantická mocnost toužící po heroickém střetu. Je to mocnost s kalkulačkou. Chce měnit světový řád, ale nechce při tom zbytečně ohrozit vlastní růst, energetickou bezpečnost, exportní trhy a vnitřní stabilitu. Brookings správně upozorňuje, že pokud by Čína čekala jen na okamžik americké strategické rozptýlenosti, současná krize by k tomu nabízela příležitost — a přesto Peking nejedná zbrkle. To ovšem není uklidňující zpráva.

Nebezpečný protivník

Nejvíc nebezpečný není ten, který se nechá snadno strhnout emocemi. Nebezpečný protivník je ten, který čeká, počítá a učí se z chyb druhých.

Pro Evropu z toho plyne několik nepříjemných závěrů. Zaprvé, bezpečnost obchodních tras není abstraktní téma pro admirály. Je to otázka cen energií, průmyslové výroby, inflace a politické stability. Zadruhé, autoritářské režimy se učí navzájem, ale neučí se bezduchým kopírováním. Čína nebude prostě „opakovat Rusko“ ani „opakovat Írán“. Vezme si z nich to, co funguje, a zahodí to, co vedlo k izolaci, ztrátám nebo chaosu. Zatřetí, odstrašení neznamená jen mít zbraně. Znamená mít průmysl, zásoby, aliance, jasné politické červené linie a schopnost reagovat i v šedé zóně. A nakonec: Čína se dívá nejen na Hormuz.

Dívá se i na nás.

Dívá se, zda Evropa chápe, že válka nemusí začínat tanky na hranici. Může začít lodí, která náhle změní kurz. Kyberútokem. „Dočasným“ uzavřením průlivu. Diplomatickou formulací, která zní mírově, ale vytváří prostor pro nátlak. A také tím, že si demokratické státy příliš dlouho říkají, že se jich vzdálená krize netýká.

Čína se dívá a učí se. Otázka je, zda se učíme také.

Zdroje:

https://www.iea.org/about/oil-security-and-emergency-response/strait-of-hormuz

https://www.fmprc.gov.cn/mfa_eng/xw/fyrbt/202603/t20260302_11867202.html

https://www.brookings.edu/articles/beijings-approach-to-the-conflict-in-iran-and-its-implications-for-china/

https://www.yahoo.com/news/articles/iran-live-updates-ukmto-reports-051328359.html