Článek
Vždycky když z Bohnic „uteče“ další nebezpečný pacient, roztočí se kolotoč rychlých soudů a polopravd: Jak je možné, že ho pustili na procházku? Kdo za to může? – a bez rozmýšlení ukážeme na nemocnici, neschopného vrátného nebo dokonce sloužícího lékaře. Jenže „vrah z Bohnic“ není vězeň a Bohnice nejsou věznice. To nejdůležitější na úvod: v tomhle případě nešlo o výkon trestu, ale o ochranné léčení uložené soudem. A to opravdu neprobíhá tak, jak si možná představujete. Pacient připoutaný k posteli? Ne, to vážně ne.
Co rozhoduje soud a co (ne)rozhoduje nemocnice
O tom, zda člověk se závažnou duševní poruchou skončí v ochranném léčení (ať už ambulantním nebo ústavním), anebo v zabezpečovací detenci s vězeňským režimem, rozhoduje výlučně soud. Rozhoduje se na základě znaleckých posudků a návrhu státního zástupce. Nemocnice výkon opatření „jen“ provádí. Ochranné léčení výslovně upravuje § 99 trestního zákoníku; detenci § 100 a samostatný zákon o výkonu zabezpečovací detence. Každý z těchto režimů se liší poměrem mezi léčbou a ochranou společnosti.
V případě bohnického vraha soud po předchozích útocích, včetně toho smrtelného, poslal pachatele na psychiatrii – ne do detence – právě na základě znalců, kteří jej nehodnotili jako „beznadějný případ“. To je pro běžného čtenáře těžko stravitelné, ale je to podstatná premisa, z níž vše ostatní plyne.
Vycházka není benevolence, ale léčebný nástroj
Jak se tedy vůbec dostal „ven“? Protože vycházky a propustky jsou standardní součástí léčby – kontrolovaná zkouška reality, bez níž se z ústavů dělají jen bezpečnější vězení a z pacientů chroničtí „vězni péče“. Tohle není PR nemocnice, to je běžná praxe i podle odborných stanovisek a veřejných vyjádření; vycházky patří do terapeutického procesu a jejich přidávání či odebírání je součástí dynamického léčebného plánu. Problém není v samotné existenci vycházek, ale v tom, komu, kdy a za jakých podmínek se povolí.
Kde se rozhoduje o bezpečnosti: řetězec odpovědnosti
- Soudy a státní zástupci: nastavují rámec – jestli léčba, nebo detence; průběžně mohou režim zpřísnit, když se ukáže, že riziko přetrvává. Zrovna těď vidíme, že žalobkyně si po opakovaném útěku vyžádala nový znalecký přezkum a zvažuje vazbu kvůli nové trestné činnosti (maření úředního rozhodnutí).
- Znalci: nesou odpovědnost za predikci rizika a doporučení režimu. Soud se bez nich neobejde – a jejich nedostatek i přetíženost je dlouhodobý systémový problém. Ale když se spletou?
- Nemocnice/terapeuti: odpovídají za provádění léčby a operativní řízení rizik v rámci uloženého opatření. Povolování/rušení vycházek je jejich léčebné rozhodnutí – ale jen v mezích toho, co soud uložil. Při porušení pravidel (nevrácení) informují policii a navrhují soudu změnu režimu.
- Policie: řeší útěky a novou trestnou činnost; v tomhle případě policie zasáhla a zadržela při krádeži.
- Stát jako zřizovatel a zákonodárce: nastavuje kapacity a metodiky – od počtu lůžek a personálu po to, jak přesně má vypadat výkon ochranného léčení.
Veřejnost chce „nulové riziko“. Právo ani medicína ho slíbit neumí.
Společenská poptávka po nulovém riziku je pochopitelná – obzvlášť když si přečteme, že dotyčný během čtyř dnů brutálně zaútočil na šest lidí, z nichž jeden útok byl smrtelný. Ale férová debata se musí držet faktů: pachatel nebyl „propuštěn z vězení“, nýbrž léčen – a opakované porušení pravidel teď pravděpodobně povede k přezkumu, případně k vazbě a možnému zpřísnění režimu (až po detenci). Tohle je přesně ten proces, který má právní stát dělat: reagovat, když selže predikce rizika.
Ptát se „proč ho pustili ven“ je lidské, ale otázka míří špatným směrem. Bohnice nejsou trestnice – jsou realizátorem soudem uložené léčby. Jestli má společnost cítit, že je chráněná, musí fungovat celý řetězec: od kvalitního a včasného posudku, přes rozhodnutí soudu, po precizní léčbu a rychlou korekci, když se ukáže, že riziko je vyšší, než se čekalo. Ten řetěz je tak pevný, jak pevný je jeho nejslabší článek – a tím, upřímně, nejsou „vycházky“.
Zdroje:
