Článek
Česká věda nekrvácí. Ona pomalu vyhladoví. A Evropa nám mezitím ujíždí.
V Česku rádi mluvíme o inovacích, znalostní ekonomice a technologické budoucnosti. Jenže rozpočtová realita jde opačným směrem. Podíl státních výdajů na výzkum, vývoj a inovace klesl za posledních pět let z 0,65 % HDP na 0,5 %. To není jednorázový výkyv. To je trend.
A teď přichází podstatná věc: Evropa se vydává přesně opačným směrem.
Zatímco Česká republika výdaje na vědu reálně snižuje, většina vyspělých evropských zemí je navyšuje. Německo dává z veřejných zdrojů na výzkum přes 1 % HDP, unijní průměr se pohybuje kolem 0,7 % a strategické dokumenty EU mluví o dalším posilování investic do výzkumu, technologií a obranyschopnosti ekonomiky.
Výsledkem není jen rozdíl v absolutních číslech. Výsledkem je rostoucí propast konkurenceschopnosti. V době, kdy Evropa šlape na plyn – v deep tech, obranných technologiích, energetice, zdravotnictví nebo AI – si Česko dobrovolně oslabuje vlastní vědeckou základnu. A to se v čase násobí.
Aktuální přesun 790 milionů korun z vědy do jiných kapitol rozpočtu je jen viditelný symptom. Skutečný problém je systémový. Česká věda funguje jako „rezervní kapsa“ státu, ze které se bere, kdykoli jinde chybí peníze. Takový přístup ale ničí předvídatelnost, bez které se dlouhodobý výzkum dělat nedá.
Paradox je zřejmý. Po vědcích chceme excelenci, aplikace, spin-offy, transfer technologií a návratnost pro ekonomiku. Zároveň ale oslabujeme samotné jádro systému, na kterém to všechno stojí. Přitom špičkový výzkum se státu vrací – nejen v patentech a inovacích, ale i velmi konkrétně v daňových příjmech.
Česká věda dnes nepotřebuje soucit. Potřebuje politické rozhodnutí. Rozhodnutí, zda chceme být součástí evropského inovačního jádra, nebo periferií, která technologie jen nakupuje. Protože pokud Evropa investuje a my brzdíme, nečeká nás žádný náhlý kolaps. Jen pomalé, tiché a velmi drahé zaostávání.
