Článek
Oslavy narozenin mého švagra jsou taková naše rodinná tradice, jako všechna ostatní výročí. Sejdeme se u nich doma, sestra napeče, připraví jednohubky, uvaří, rodiče také něco donesou - a nesmí chybět dort. A nakonec přijde na řadu předávání dárků. Nic okázalého, ale letos se ale k tomu přidala historka, která nás rozesměje pokaždé, když si na ni vzpomeneme.
Můj skoro čtyřletý synovec totiž s mámou připravoval hlavní dárek – nový mobil pro tátu. Prý pomáhal balit krabičku, pečlivě držel izolepu a s vážnou tváří zavazoval mašli, i když to nakonec musela dokončit máma. Jenže nikdo mu neřekl, že to má být překvapení. On to bral nějak tak, že dárek je dárek, a tatínek si ho prostě musí co nejdřív rozbalit.
V den oslavy jsme se sešli všichni: naši rodiče, já, moje sestra s manželem a samozřejmě malý hlavní hrdina. Atmosféra byla klasická – sestra nabízela připravené dobroty, mamka rozdávala chlebíčky, co přinesla, táta obsadil křeslo a švagr si užíval, že je dnes středem pozornosti. Všechno běželo úplně v klidu.
Když sestra přinesla dort se svíčkami, tak jsme začali zpívat. Švagr sfoukl svíčky, my tleskali a malý nadšeně poskakoval u stolu, jako by to byly jeho narozeniny. Pak se ale naklonil k tátovi, zatahal ho za košili a naprosto vážně pronesl:
„Tati… a můžu ten tvůj mobil pak dostat já? Ten starej.“
V místnosti to ztichlo. Švagr se zarazil a nechápavě se ptá: „Jakej starej mobil?“
A malý bezelstně, s naprostou samozřejmostí dodal: „No když teď budeš mít novej?.“
Bylo to, jako by někdo odpálil bombu. Sestra zůstala ztuhle stát s nožem na dort v ruce. Já jsem si zakrývala pusu, abych se nezačala smát nahlas. Mamka nechápala, ta o ničem nevěděla a ptala se: „Jaký mobil?“ A děda už se smál, že mu zaslzely oči.
Švagr se na chvíli snažil tvářit, že neví, o čem je řeč, ale pak se rozesmál taky. „Aha, takže mobil, jo? Tak to jsem zvědavý, kde je“ řekl a objal syna. Sestra jen položila dort na stůl a povzdechla: „Honzi, ale tohle bylo překvapení!“.. ale i ona se začala smát.
Když se pak rozdávaly dárky, přišla na řadu taška s mobilem. Švagr rozbalil krabičku, tvářil se nadšeně a hned začal zkoumat, co všechno nový přístroj umí. A malý seděl vedle něj, zářil a vysvětloval: „Já jsem to balil! Já jsem lepil tu mašli!“ – jako by celý dárek byl vlastně jeho zásluha.
Zbytek večera se nesl ve znamení vtípků. Děda prohlásil, že příští rok mu musíme říct, že kupujeme ponožky, aby pak byl překvapeni všichni. Sestra se sice trochu omlouvala, že malý zkazil přrekvapení, ale švagr ji objal a uklidnil: „Hele, právě díky tomu to bylo dokonalý. Tohle si budeme pamatovat víc než kdyby všechno bylo tak, jak jsi chtěla.“
A měl pravdu. Překvapení se sice nekonalo, ale místo toho vznikla historka, která nás bude bavit ještě dlouhé roky. Protože děti jsou prostě takové – neumí si hrát na tajemství, ale jejich upřímnost je občas tou nejlepší show.
--------------------------------------
Také se Vám stalo, že děti něco vyzradily? :)
