Článek
Je mi hrozně. Tohle bych mu chtěla říct.
Včera v práci. Ironie osudu? Byla jsem hotová, vše bylo špatně, tak jsem prosila Vesmír, ať mi dá jasné znamení - rodina nebo práce? Mám se věnovat více domovu, směrem k rodině s přítelem? nebo spíše práci? Prosila jsem o znamení a dostala jsem ho. Až moc jasně.
Najednou vůbec nevím, kdo jsi. Je to zvláštní - v jedné sekundě, v jednom okamžiku se všechno, úplně všechno změní. Ten, se kterým jsem ty roky byla byl jsi to opravdu ty? nebo někdo, koho jsem si vysnila, koho jsem v tobě chtěla vidět? Teď mi přijdeš jako někdo jiný, cizí člověk.
Jediné štěstí - na počítači nemáš fb ani ig. Je mi z tebe reálně zle. Být teď tady, asi bych se při pohledu na tebe reálně pozvracela.
Proklínám se, že jsem se podívala… a ne kvůli tomu, co jsem zjistila, za to děkuji Bohu, že jsem viděla, jaký jsi… ale že jsem … že jsem měla už dlouho to tušení, ale potlačovala jsem ho. Intuici bychom měli poslouchat.
Tak moc jsem ti věřila, chtěla věřit…
Tu důvěru, tu jsi pošlapal, zničil. Nejen důvěru v tebe, ale celkově důvěru. Jak jsem byla naivní, trapně naivní, jako malá.
Byli jsme doma a ty jsi jí psal, chtěl jsi, aby ti dala… tak ubohé, podlé.
Ty roky, ztracené roky s tebou, promrhané roky, co jsem ztratila… Plánovala jsem si s tebou budoucnost. Něco mi v tom bránilo, děkuji za to Bohu … tak nedošlo ke svatbě, baráku, k dítěti…
Tolikrát jsem slyšela slova jako „Miluji tě“. Ale kolik z nich bylo opravdu upřímných? Když bys miloval, tohle bys neudělal… a tak jsem si uvědomila, že já jsem neztratila člověka, který mne miloval… Toho jsi ztratil ty.
