Článek
Znáte heslo, že po bitvě je každý generálem? Pokud by bylo pravdivé, měla by Česká republika, zástupy generálů. Po revoluci v roce 1989 se totiž vyrojili, zapřisáhli antikomunisté a všeználkové, kteří jasně věděli, kudy se má země ubírat. Trochu ta situace připomínala anekdotu, která se šířila po válce, kdy se objevovali bojovníci proti fašismu.
To přišel pán na patřičný úřad a tvrdil, že byl účastníkem protifašistického odboje a že pomáhal partyzánům. „A co říkali,“ ptal se úředník „Danke Schön“ odpověděl odbojář.
A tak byl i po roce 1989 v Československu kde kdo bojovníkem proti vládě, režimu. Každý byl protistátním živlem a mohli bychom se nad tím pousmát, pokud by se jednalo o pouhé chvastounství. Jenže tito chlubilové najednou cítili obrovskou šanci dostat se k moci. A hodně jím pomohly takzvané Cibulkové seznamy agentů StB. To, že to nebyly seznamy agentů nikoho nezajímalo. Cibulka totiž splácal dohromady spolupracovníky, kandidáty a prověřované osoby a pod hlavičkou slova agent to pustil mezi lidi. Že agent je zaměstnanec se neřešilo a skutečné agenty prakticky neznáme dodnes. Zato jejích oběti, kteří se často neprovinili ničím jiným než podpisem, ty zakrátko znala celá země.
A antikomunistické rychlokvašky měly hody. Vzpomínám si, v roce 1990 jsem byl na burze na Černé louce v Ostravě. A mezi prodavači parfémů a kazet z Rakouska jsem najednou viděl jednoho skutečného agenta StB. Měl jsem tu „čest“ být hostem jeho výslechů. Říkal si tehdy major Veselý. Asi nebyl ani majorem, ani Veselým, ale to je jedno. Teď stál u pultíku, měl tam vyskládané voňavky a videokazety a vůbec mu nevadilo, že jsem se u něj zastavil. Poznal mně a přátelsky se šklebil. Zajímavé ale bylo, co mi v závěru našeho krátkého rozhovoru řekl. „Nemyslete si, my jsme neskončili“ A měl pravdu. Skrze povrchnost myšlení, nikdy nedošlo ke skutečnému vyrovnání se se zločinným režimem. Se skutečnými zloduchy. Namísto toho honíme přízraky. Pod záminkou antikomunismu, soudíme lidi, kteří s komunisty měli společného buďto málo, anebo nic. Příkladů bych mohl uvést spousty. Omezím se ale pouze na dva nejznámější.
Prvním je prezident republiky Petr Pavel. Jeho zločinem byla služba ve ČSLA, členství ve KSČ, studium na rozvědčíka. To, že hned v prvních listopadových dnes přešel na správnou stranu, to už kritiky nezajímá. Pro ně jsou důležité 4 roky života. Těch následujících 36 jako by nebylo.
Druhým je Jarek Nohavica. V roce 1987 se závazkem spolupráce upsal StB. Dodnes není jasné, jaké praktické kroky tento akt přinesl. Objevují se různé spekulace, ale nic konkrétního, na základě čeho by bylo možno odsoudit Nohavicu jako bezcharakterního člověka. Snad najdeme odpovědi ve filmu, který koncem srpna o něm přijde do kin. Možná tam i najdeme odpověď na kauzu medaile, která je mu často také vyčítána. Přesto je možno říct, že Nohavica přináší radost a dobrou náladu doslova davům fanoušků. Těm, které nezajímá jeho klopýtnutí před 38 lety.
Mimochodem, napadlo vás někdy zamyslet se, kde by bylo Německo nebo Itálie v roce 1981, pokud by i tam neustále kádrovali občany, kteří byli ve NSDAP nebo obdobných stran v zemích, zapletených s nacismem? Proč 1981? No protože od války v tom roce uplynulo 36 let. Stejně jako letos je to 36 let od pádu komunistické vlády. Zdá se, že my si kádrování dovolit můžeme. A tak stále dumáme, kdo byl ve KSČ a kdo ne. To že příslušnost ke SSM, ROH, BSP je v praxi totéž už nedomyslíme. A ano, platili jsme na fond solidarity. Každý, kdo neemigroval nebo než emigroval, si zadal. Prostě si to přiznejme. Čest výjimkám. A kádrovat dnes někoho, že před 38 lety podepsal antichartu, to už je opravdový bizár.
Ti, co dnes takto kádrují, ve skutečnosti nejsou antikomunisté. Jsou tím, čím je komunistický režim stvořil. Tím, čím potřeboval, aby byli. Povrchní glosátoři čehosi, o jehož podstatě nic nevědí.
Skutečný antikomunista nikdy nebude urážet ani vyhrožovat, protože to je proti jeho přesvědčení. Skutečný antikomunista, protože je anti nikdy nebude dělat to, co bylo podstatou režimu, který měl komunismus jako cíl.
Dnes žijeme v časech, kdy se, jak se říká, láme chléb. Ještě je hodně těch, co tomu nevěří, ale časy klidu a pohody jsou pryč. Celosvětově. Před hrozbami doby nelze uniknout. A Česká republika, ať se nám to líbí, nebo ne, je v centru dění. Tím, že Slovensko se dalo směrem podle Fica, se pro Českou republiku situace ještě zkomplikovala. A Polsko se může stát dalším problémem, i když věřím, že levice v Polsku nedostane větší prostor.
Myslím, že svobodný svět se v říjnu bude s obavami dívat směrem k nám. Kdo ovládne parlament a vládu?
Když se vrátím k původnímu motivu mého blogu, tak se musím ptát, uvědomují si dnešní salonní antikomunisté, že do vedoucích pozic v zemi míří pohrobci KSČ s mírně pozměněným názvem na KSČM? Uvědomují si, že se stali součástí spolků, jako je Stačilo a dalších a že pokud to bude třeba, že jejích pomoc využije například další koalice v čele s SPD a PRO a že stranou možná v čase problémů nezůstane ani ANO?
Tohle už není hra na odsouzení jednotlivce, který na cestě životem upadl. Díky až trestuhodně pohodářské vládě, jsme se dostali do situace, kdy není koho volit, pokud chceme mít svědomí naprosto čisté.
V minulých dnech jsme byli svědky toho, čeho jsou v honbě za mocí schopní ti, co by chtěli vrátit zemi před rok 1989. Dovolíme jím to. Bohužel moc na výběr nemáme.
Máme jen dvě volby a obě jsou zlé. Jedná z nich je ale katastrofická. Ta, která umožní zasednout v parlamentu, nebo dokonce ve vládě kohokoliv napojeného současné komunisty.
Ta druhá volba po nás bude vyžadovat velkou dávku odvahy a ochoty riskovat.
Pamatujme, že riziko je lepší než hazard.
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/okamura-haji-komunismus.A121120_212117_domaci_jj
https://blog.idnes.cz/okamura/zase-tu-beha-strasak-komunismu.Bg12113077
