Článek
Tady je třeba si udělat pořádek v termínech. Trest smrti není trest. Je to pomsta a ukázka toho, že justiční systém nenašel nebo nebyl ochoten přijmout adekvátnější reakci.
Nejčastějším argumentem těch, kdo jsou pro znovuzavedení tohoto trestu, je věta: „Kdyby zabil někoho z tvé rodiny, tak bys mluvil jinak.“
Moje odpověď je vždy stejná… nemluvil ani nepsal. A důvod je prostý.
Poprava viníka mi žádnou úlevu nepřinese, protože mi milovanou osobu k životu neprobudí. A aby mě zastupoval stát nebo justice poté, to už mě naprosto nezajímá.
Tolik k mému postoji. Ale jak je to vlastně s tím trestem smrti?
Nejrozšířenější mýtus říká, že obava z popravy snižuje počet vražd a brutálního násilí. Nic nemůže být dále od skutečnosti. Žádný zločinec, ani zloděj, lupič, podvodník či sexuální predátor a maniak, nepočítá s variantou, že bude dopaden. Výjimku tvoří pouze příležitostní zlodějíčci, kteří tímto řeší ubytovací a stravovací problémy, ale to je jiná kategorie. Pochopitelně tedy s dopadením nepočítá ani vrah. Neexistuje žádná statistika, která by potvrdila, že existence trestu smrti snižuje počet vražd. Dokonce ani v Číně, kde můžete být popraveni za daňový podvod, se počty těchto činů nijak rapidně nesnížily. Snad jedinou zemí, kde šibenice budí hrůzu, je Írán, a proto tam krutý režim tak dlouho vládne. K této zemi se asi řadit nechceme, protože tam se popravuje za odpor vůči režimu.
Hrozba trestu smrti tedy v žádném případě nesnižuje počet zločinů.
Jak ale trestat tyto zločince?
Samozřejmě, prvotním účelem trestu je převýchova pachatele. Nicméně v takto závažných případech je převýchova téměř vyloučena, takže na první místo přichází ochrana společnosti. Takovýto pachatel nesmí být nadále hrozbou. Proto je jednoznačně žádoucí doživotní vězení. Jenže tady si musíme připomenout, jakých činů se to týká.
Spousta lidí si plete vraždu se zabitím. Jiní zase nerozlišují mezi promyšlenou vraždou a činem v afektu. A je šance, že i ten, kdo vraždil s úmyslem a rozmyslem, se může napravit? To je vážný dotaz, na který může dát odpověď jen opravdu pečlivé zkoumání jak pachatele, tak všech okolností.
Nechci zacházet do podrobností, ale jen pro ilustraci: Je jistě rozdíl mezi člověkem, který hnán zoufalou životní situací (to není omluva) vyloupí banku a přitom zastřelí pokladníka, a úchylem, který unáší děti, znásilňuje je a následně zavraždí. Zatímco v prvním případě je naděje, že dotyčný není úplně ztracený, u druhé varianty je jakákoliv pochybnost vyloučena. Tam je třeba okamžitá izolace od zbytku společnosti. Natrvalo.
Tady se ale dostáváme k zemím, které ještě ve svém systému mají trest smrti a kde rozhodují například poroty. A zde stačí, aby pachatel nějakým způsobem porotu, případně soudce naštval, byl mu nesympatický, a je vymalováno.
A úmyslně se vyhýbám zmínce o případech, kdy je vrahem osoba psychicky nemocná, případně kdy na pachatele ukazuje „ucelený řetězec nepřímých důkazů“.
Myslím si, že právní řád je v České republice v tomto směru nastaven vcelku správně. Jen by to chtělo vyladit metodiku, protože někdy se zdá, že soudci rozhodují podle toho, jak se zrovna vyspali.
Co se týče výkonu trestu, ten by měl být úměrný zločinu. To znamená, že pachatel by měl pocítit veškerou hrůzu a zlo z toho, co spáchal. Měl by být každodenně konfrontován se svým zločinem a neměl by mu být dopřán ani okamžik úlevy. Tedy žádný norský model, kde si jistý Breivik užívá herní konzoli, soukromé komnaty s posilovnou a poměrně slušný servis. Tohle naštěstí v České republice nehrozí a snad ani v budoucnu hrozit nebude.
A trest smrti?
Jak už jsem napsal, není to trest. Jsou dva druhy těch, na které by bylo oprávněné jej aplikovat.
1/ Sebestřední jedinci, kteří staví sebe před všechny ostatní a před životy jiných. Co chtějí, to si vezmou. Takový člověk se na popravišti zhroutí, ale trvá to pár minut a poté jeho trápení skončí.
2/ Zrůdy, bezcharakterní úchylové a predátoři, kteří si neváží životů druhých, ale je jim lhostejný i jejich vlastní život. Žijí ze dne na den a s nevelkou nadsázkou lze říct, že smrt bude pro ně vysvobozením z jejich celoživotní mizérie.
Takže ano, společnost se jich zbaví, hrozba zmizí, daňový poplatník si zamne ruce, ale vrah v praxi nepocítí tíhu svého zločinu.
Jsem rád, že se Česká republika, tehdy ještě Československo, zařadila mezi civilizované země hned po revoluci a ze svého právního řádu vyřadila trest smrti. Ještě jeden důvod, proč jsem proti, jsem nezmínil. Nechávám si jej na závěr jako jeden z hlavních argumentů.
Je mnoho případů, kdy došlo k odsouzení nevinného člověka. Je mnoho případů, kdy takovýto nevinně odsouzený skončil na šibenici nebo jiné formě popraviště. Je to nevratné a i Česká republika má případy, kdy o vině neexistují jednoznačné důkazy. Jedním z nich je případ Kramný, který by, kdyby to bylo možné, byl nepochybně popraven. Pokud existuje riziko, že byť jen jeden jediný nevinný zemře zásluhou justičního omylu, pak je nepřípustné, aby to civilizovaná společnost umožnila.
