Článek
Než se nám s manželem narodilo dítě, už v tu dobu si moje tchyně libovala a těšila se na to, až bude dceru cpát sladkostmi, jak to dělají správné babičky. Smála jsem se tomu, protože jsem si neuvědomovala vážnost situace. Už tenkrát jsem řekla něco jako, že to doufám, že ne. Tchyně na mě hodila pohled, ale víc jsme to neřešili.
Jenže teď už je naše Eliška ve věku, kdy jí všechno a mně dalo velkou práci, abych ji naučila zejména na ovoce a přirozenou sladkou chuť. Raději jí udělám domácího pribiňáčka, domácí želé bonbony nebo usuším ovoce, než aby jedla ty zpracované hnusy z obchodu už do mala. Jsem na to celkem pyšná a už jsem jí zkoušela dávat čokoládu a moc jí to nechutnalo.
Jenže poslední návštěva u babičky toto celé změnila. Bylo to poprvé, co byla Eliška bez nás na delší dobu, a já měla obavy, jak to zvládne. Nakonec zvládla vše skvěle a já jsem měla velkou radost. Ta mě přešla, jakmile se vrátila domů. Vyprávěla o tom, co jí babička všechno dávala a kupovala a zeptala se mě, proč jsem jí to nikdy nedala. Tím myslela pohár, čokoládu, buchty, dort, dokonce i Coca Colu. Samozřejmě nemusím vyprávět, jak těžké bylo jí to vysvětlit jako malému dítěti.
Skoro jsem si připadala jako ta zlá máma, co jí nechce k babičce pustit, protože jí dopřává. Já jí taky klidně dopřeju, ale s mírou. A vadí mi princip, že jsem něco zakázala a tchyně to úplně ignorovala. Eliška se samozřejmě babičky a jejích pamlsků dožaduje a je to chyba jen a jen její babičky. Té jsem hned zavolala a všechno jí vytmavila. Nemůže mi přece takto podkopávat nohy a dělat si, co se jí zachce. Samozřejmě to dopadlo tak, že mi sekla s telefonem. Já ale nemám pocit, že jsem ta, co udělala něco špatně… nebo ano?
