Článek
Musím říct, že jsem si myslela, že nejsem úzkostlivá matka, ale po poslední zkušenost možná lehce ano. Šly jsme s dcerou na hřiště a po cestě zpátky jsem se rozhodla, že zajdeme do drogerie a něco málo pokoupím, co nám chybí.
Po cestě jsem si všimla starší paní, která šla stejným směrem, a i když jsem šla asi dva kilometry, pořád se pohybovala v naší blízkosti. Nevěnovala jsem tomu kdovíjakou pozornost a hleděla jsem si svého.
Před vchodem do drogerie mě ale někdo chytl za ruku – byla to ta paní. Vypadala normálně a byla i slušně oblečená. Lekla jsem se a ucukla. Ona se začala usmívat na malou a začala říkat něco v tom smyslu, že taky měla tak malou holčičku, ale že už jí je 65 let. Nevěděla jsem, co na to říct a fakt mě vyděsila, takže jsem se asi trochu šklebila.
Pak mě požádala, jestli by dcerku nemohla pohlídat a já, že si můžu v klidu nakoupit. To mě vyděsilo dvojnásobně a rezolutně jsem řekla NE a odešla. Pak už jsem ji neviděla.
Docela mi to dalo brouka do hlavy a celou tu situaci jsem si přemítala. Je jasné, že nikomu cizímu v dnešní době nesvěřím své dítě, ale trochu mi paní bylo později i líto. Co když to vůbec nemyslela špatně a chtěla se jen potěšit s dítětem a vnést trochu pozitivna do svého života?
Vlastně mi nic zlého neudělala, jen to pronásledování a sahání na mě bylo trochu děsivé. Jenže lidé byli dříve družnější a takové chování bylo normální.
Jak byste se zachovali vy? Svěřili byste jí malou, nebo ne?
