Článek
Když se Pavle narodilo postižené dítě, myslela si, že pro ní skončil svět. Žádné vyšetření během těhotenství žádné anomálie naodhalila, takže nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo být něco v nepořádku. Někdy se ale nedá vše odhalit dopředu, narozené dítě se tedy velice rychle po porodu začalo jevit jako jiné.
„Trvalo mi věčnost, než jsem se s tím smířila a sžila, ale nikdy jsem si nedokázala představit, jak moc náročné to bude. Zůstala jsem na výchovu dcery sama, protože manžel to psychicky nezvládl a nebyl ochotný ji obětovat celý život. Mně nic jiného nezbývalo, přece je to moje jediná dcera a já jí dám i přes všechny okolnosti úplně všechno na světě.“
„Aktuálně je mé dceři 26 let a já se cítím tak na 120. Nežiju, jen přežívám a jelikož moje dcera potřebuje opravdu celodenní péči, věnuji se pouze jí. Nemám kamarádky, nemám koníčky, finančně na tom nejsem nejlépe, ale dcera dostává celkem vysoké příspěvky, takže péči o ni to víceméně pokryje.“
Pavla už toho má dost a zjistila, že se jí změnil vztah k dceři. „Nemyslela jsem si, že se to někdy stane, ale přišla jsem na to, že ke své dceři cítí nenávist, protože mi zničila život. Je to šílené, že toto říkám a vím, že za to nemůže, ale aktuálně mám takové pocity. Mísí se ve mně myšlenky, že bych ji chtěla dát do ústavu a začít žít, zároveň bych si to nikdy neodpustila a ani ona by mi to neodpustila. Tím spíš, protože jí to myslí. Sice se chová jako 13letá holka, ale všechno vnímá.“
„Vypadá to, jako kdyby byla v pubertě. Pořád po mně chce víc a víc a začala na mě být zlá. Rozumím, má šílený život a vidí kolem sebe všechny ty zdravé lidi a přála by si to taky, ale nikdy se to nestane. Vlastně teď nevím, jestli mi jí líto, nebo se na ni zlobím.“
