Článek
První třídu dcerka absolvovala v Praze, kde si našla kamarády a na konci slavila samé jedničky. Jenže bohužel jsme museli školu změnit, jelikož jsme se přestěhovali do Středočeského kraje a dojíždění by bylo náročné a komplikované.
Věděli jsme, že z toho není nadšená, ale nešlo to jinak. Kdybych věděla, že s tím bude až takový problém, možná bychom si to rozmysleli. Snažila jsem se ji na začátek školy připravit, udělat jí to hezké a hlavně, aby si užila prázdniny a nestresovala se novým prostředím, které přijde.
Už když se blížil začátek září, mi prozradila, že se strašně bojí a že do školy nechce. Snažila jsem se jí vysvětlit, že do školy musí a že jí slibuji, že bude vše dobré. Nakoupili jsme jí krásné školní potřeby, novou aktovku a snažili se jí to zpříjemnit.
V pondělí jsem ji vzbudila, měla uplakané oči a možná vůbec nespala. To mi taky vlilo slzy do očí, ale snažila jsem se to zvládnout. Připravila jsem jí kornoutek s bonbony a všichni, včetně tatínka a babičky, jsme vyrazili vstříc novému školnímu roku. Ano, Sofinka ve třídě nikoho neznala, ale jak už to bývá, brzy se seznámí. Ve škole strávila hodinu a nadšení stále nepřišlo. Bohužel je dost stydlivá, takže se ostatní děti bavily a ona jen tak seděla a koukala před sebe. Říkám si, že se určitě otrká.
No, první den bychom zvládli, uf. Zbytek dne si hrála zavřená sama v pokoji a nevylezla ani jednou. Večer jsme společně připravili věci do školy, přečetli jsme pohádku a šlo se spát.
Ráno jsem ji šla vzbudit a – cože? Prázdná postel? Prohledala jsem celý dům a Sofie nikde. Byla jsem neuvěřitelně vyděšená, už jsme chtěli volat policii, když v tom se nám ozvala sama, že našli naši dceru v Praze u školy, kam dřív chodila? Nevěřila jsem svým uším, vždyť je to hodina cesty, kterou ani nezná!
Dojeli jsme pro ni a já nevěděla, jestli mám brečet štěstím, že je živá a zdravá nebo jestli mám být na ni naštvaná. Tohle přece nemůže dělat!
Ukázalo se, že si od babičky zjistila cestu. Sama se oblékla, vyplížila z domu, našla zastávku a nastoupila do autobusu. Ten ji vyhodil tam, kde to zná, protože jsme tam kousek bydleli. Nezapomněla si vzít ani aktovku se školními věcmi a myslela si, že bude moci zase chodit tam, kde to zná.
Byla úplně v klidu, usmívala se a řekla mi, že jí vůbec nevadí, když bude sama jezdit do Prahy, že to vše zvládne. Do té druhé školy ale prý chodit nebude.
Vůbec jsem si nemyslela, že by něčeho takového byla schopná. No, budeme to mít ještě těžké…
Autor: Alena
