Článek
Rozhodla jsem se napsat tenhle článek, protože se třeba najdou lidi, kteří to mají podobně jako já. Procházela jsem v životě několika obdobími. Moje sebevědomí bylo normální, v pubertě až enormně vysoké a později se snížilo tam, kam ani nedohlédnu. Nevím proč a neznám příčinu. Když nad tím tak přemýšlím, nerozumím tomu, protože se nedá říct, že bych ve svém dosavadním životě byla nějak neúspěšná, spíš naopak. Možná reakce určitých lidí a pár situací může za to, že jsem svoji sebejistotu ztratila.
Nebudu sedět v koutě
Zároveň ale nejsem ten typ, co by seděl o samotě v koutě a nechal si vše líbit. Spíš naopak, na lidi působím velmi přísně, sebevědomě a tak, že si věřím. Kolikrát mi ani nevěří, že se sebevědomě necítím. Pravdou je, že například velmi nerada vystupuji na veřejnosti a mám neuvěřitelnou trému. Je mi to nepříjemné a je to velmi za hranou mé komfortní zóny. Umím ale nastavit masku a pak to vypadá, že jsem si naopak velmi jistá a dokonce si to i užívám. Uvnitř jsem ale úplně maličká.
Protože se znám a vše hodně řeším a hrotím a bojím se neúspěchu, na vše se velmi důkladně připravuji dopředu a tím se snažím zabránit selhání. Něco jako improvizace nebo spontánnost jsou pro mě skoro cizí slova.
Mystifikuji lidi, co nově poznám…
…nevědomě! Když se s někým seznámím, ten člověk ani neví, jaká jsem. Považuje mě za vyrovnaného a sebevědomého člověka, ale to já zkrátka nejsem a je to jen má obrana před nízkou sebejistotou. Trvá dlouho než odkryju karty a jen pár lidí mě zná takovou, jaká opravdu jsem, ale to jsou staří známí.
Zajímalo by mě, jestli je nás takových víc, nikdy jsem se nesetkala s nikým, kdo mi řekl, že to má totožně.
