Článek
Přijde mi, že je to horší a horší. Lidé ostatní stále víc a víc posuzují podle vzhledu. Nikdy jsem nepatřila k hubeným hezkým holkám a celý život s tím bojuji.
Na základní škole jsem poslouchala poznámky ke své postavě, čelila jsem nadávkám, urážkám a posměškům. Máma mi vždycky říkala, ať to hodím za hlavu a že není důležité, jak vypadám, ale co mám v hlavě. Tím jsem se docela dlouho řídila, ale zjistila jsem, že to není pravda.
Jakmile jste hezcí a hubení, máte lepší práci, protože se vám lépe shání, máte vyšší plat, víc přátel, jste oblíbení a pravděpodobně o vás bude zájem i z hlediska milostných vztahů.
Už ve škole jsem měla jen jednu kamarádku. Byla jsem už tenkrát celkem silná osobnost, takže jsem se nestala obětí žádné šikany, ale kdybych byla slabší, možná bych do toho hned spadla, protože bych se bála ozvat.
Přiznám se, že jsem do svých 20 let neměla sex, protože o mě zkrátka nikdo nestál. A to si troufám říct, že nejsem hloupá a v hlavě něco mám. Vystudovala jsem ČVUT a nebylo to snadné.
Jakmile se s někým vidím, ještě než si podáme ruku, sjede mě pohledem, protože je na první pohled vidět, že jsem tlustá. Je to tak a v poslední době mě to i trápí. I dnes se stane, že na moji tloušťku někdo upozorní a má nevybíravou poznámku. Dokonce jsem se setkala s názorem jedné slečny, která mi řekla, že vůbec nechápe, jak se sebou můžu žít a že jsem slon.
Dokonce jsem začala uvažovat nad tím, že budu hubnout. Ale ne kvůli sobě, ale kvůli ostatním, abych jim dokázala, že to zvládnu. To je ale nesmysl.
V příštím životě bych chtěla být krásná a hubená, abych si zažila, jaké to je, když někam přijdu a všichni mě obdivují. Když mi všechno vychází a jsem populární. V hloubi duše mě to totiž mrzí, že to už nikdy nezažiju.
