Článek
Když jsme s mým manželem plánovali svatbu, vybírali jsme barvy tak, abychom mezi hosty vynikli. Hlavně já, protože jsem chtěla být středem pozornosti, asi jako každá nevěsta. Bylo nám jasné, že ne každý bude barvám svatby věnovat takovou pozornost, proto jsme to s každým osobně probrali ve chvíli, kdy jsme předávali pozvánky.
Všichni s tím neměli problém a s pochopením souhlasili, že dorazí v jedné z určených barev. V den svatby jsem věděla, že se tím nemusím stresovat. To jsem se ale přepočítala. Když se ve dveřích objevila moje nejlepší kamarádka v bílých dlouhých šatech, koukala jsem na ni jako blázen a trochu doufala, že je to nějaký vtip a že se převlékne.
Najednou se zeptala: „Jak se ti líbí mé šaty?“ To už mi přišlo divné. Zamyslela jsem se, zda to nechat být a pak jsem se zeptala, jaké bude mít na obřad. Ona odpověděla, že tyto. To už jsem nevěřícně koukala a nechápala. Nepamatovala si snad, co jsem jí povídala? Nebo to udělala naschvál?
V tu chvíli jsem začala chytat nervy. Požádala jsem ji, ať si na sebe vezme něco jiného, že v bílém chci být pouze já a ona odvětila, že nic jiného nemá. Bylo mi to v tu chvíli jedno, takže jsem ji vyhodila. Řekla jsem, že buď si sežene jiné oblečení, nebo ať odejde. K mému překvapení opravdu odešla. Mrzelo mě to, protože ji znám už velmi dlouho, ale nedalo se nic dělat. Od té doby jsme se neviděly.. až tak ji to sebralo, což chápu, ale mohla si za to sama.
Někteří lidé mne odsoudili a řekli, že jsem to přehnala a že naše kamarádství je přece víc než barva šatů. Jenže já jsem v tom cítila schválnost. Vážně mě to naštvalo a nechtěla jsem, aby svatbu kazila. Pravděpodobně jsem kvůli tomu přišla o kamarádku. Nemám ale pocit, že bych udělala něco hrozného, takže se ozývat nebudu.
