Článek
Neměla jsem v životě v plánu řídit, natož si dělat řidičský průkaz. Rodiče mě ale přesvědčili, že je to důležité a že toho budu jinak litovat. V osmnácti letech jsem je poslechla a nechala si od nich k narozeninám zaplatit autoškolu. Už během učení jsem věděla, že nejsem talentovaný člověk, co se týká řízení a že za volantem budu typická ženská. Dokazuje to i fakt, že jsem autoškolu udělala až napotřetí.
Nikdy jsem si k řízení nenašla cestu
Jakmile se mi povedlo autoškolu úspěšně dodělat, dostala jsem od našich auto. Rozhodně jsem si netroufla řídit sama, tak jsem vedle sebe neustále někoho měla. Asi každý by si všiml toho, že se za volantem necítím dobře, dělám nesmysly a měla jsem pocit, že jsem nebezpečná pro sebe i okolí. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem začala jezdit sama a i tak mě to stresovalo.
Bohužel jsem řídila méně a méně, protože jsem se strachu nedokázala zbavit. Občas jsem se ale přemluvila, naplánovala si cestu a zmapovala všechny možné překážky a vyrazila. A jednou, když jsem se rozhodla, že pojedu na dálnici a překonám svůj další strach, to přišlo. Ozvala se hrozná rána, auto zarachotilo a začalo zastavovat. „Pane bože, co mám dělat?“ Okamžitě mě polil pot, protože jsem věděla, jak moc je to nebezpečné zrovna na dálnici. Zastavila jsem, tedy spíše auto samo dojelo a já nemohla popadnout dech. Přesně tohle jsem nechtěla, aby se mi stalo a neuvěřitelně jsem se toho bála.
Zavolala jsem tátovi, který vše vyřešil - tedy ne osobně, ale vše zařídil . Já bych toho totiž nebyla schopná.
Vytvořila jsem si blok
Vzhledem k tomu, jak špatný vztah jsem k řízení měla už před tímto incidentem, asi vás nepřekvapí, že mi to moc nepomohlo, ba naopak. Odmítala jsem sednout za volant a jet klidně i jen do obchodu, který je vzdálený 10 minut od domu.
Už je to třičtvrtě roku a mně se teprve teď povedlo sednout za volant a objet dům. Obávám se, že to bude trvat ještě hodně dlouho, než se zase rozjezdím, protože se to zase učím. Ale ptám se sama sebe – má to vůbec smysl? Stojí mi to za ten stres?
