Článek
Jsem ve věku, kdy mé kamarádky rodí děti nebo už nějaké mají. Jenže já jsem byla vždycky kariéristka a k dětem jsem vztah nikdy neměla. Posledních pět let jsem se stresovala s tím, že bych už na potomstvo měla pomýšlet, vedle sebe jsem totiž měla toho pravého (a stále mám), ale čekala jsem na chvíli, kdy to budu „cítit“.
Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím více jsem si uvědomovala, že jsem spokojená tak, jak jsem, že jsem asi až příliš sobecká a že asi nehodlám většinu svého života věnovat dětem. Samozřejmě si uvědomuji, jaká rizika to sebou nese a že jednou na stará kolena možná budu sama. To je věc, na kterou mě upozorňovala celý život moje máma a kladla mi na srdce, ať si udělám alespoň tři děti. Já jsem sama jedináček a možná že kdyby si máma těch dětí udělala víc, měla by větší pravděpodobnost, že se těch vnoučat dočká. Já jí je totiž bohužel nedopřeji.
Došla jsem k závěru, že děti zkrátka nechci. Chci cestovat, pracovat, užívat si vydělané peníze a rozhodně nechci být doma na rodičáku ani chodit na dětská hřiště. Ráda si pochovám miminko kamarádky, ale tím to končí. Raději odevzdat a mít klid.
Jakmile jsem si tohle srovnala v hlavě, došlo k velké úlevě. Přestala jsem na sebe tlačit a jediná myšlenka, která mě trápila, byla, co na to řekne máma a stoprocentně jsem věděla, že nadšená nebude.
Poté, co ke mně máma měla asi tak padesátou poznámku, že bych už měla myslet na dítě, jsem jí řekla, že žádné děti mít nikdy nebudu. Rozbrečela jsem se. Ale ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Možná jsem ji tím zklamala, protože nečekala, že nebudu rodinný typ. Od té doby, co jsem jí to řekla, se ke mně chová trochu jinak, musí to asi vstřebat, ale já to chápu. Jsem ráda, že jsem jí to řekla a že už mě nebude trápit s otázkami na děti. Holt se s tím musí smířit, věřím, že to bolí, ale určitě mě nakonec pochopí.
