Článek
Už delší dobu se potýkám s psychickými problémy, které odstartovala covidová doba. Mé blízké okolí mi radilo jít k psychologovi, ale nějak k nim nemám důvěru. Nevěděla jsem, jak hledat, kde a koho, a tak jsem to nechala být. Časem už mi to velmi ztěžovalo život a už jsem nevěděla kudy kam.
Pak přišla kamarádka s tím že už nějakou dobu navštěvuje jednu paní, která jí pomáhá najít cestu ze všeho, co jí trápí a že na ní nedá dopustit. Není to prý psycholožka se vzděláním, ale opravdu mi pomůže. Líbilo se mi to, tak jsem řekla, že tam zajdu. Měla jsem si vyhradit tři hodiny času a 3 000 Kč. To mě nejdřív vykolejilo, ale řekla jsem si, že investice do zdraví je vždy dobrá volba, takže když mi to má pomoct, stojí to za tu cenu.
Kámoška mě doprovodila k „terapeutce“ a nechala mě tam. Byla jsem lehce nervózní, ale připravená říct všechno, s čím mám problém. Překvapila jsem sama sebe, protože jsem se tam rozbrečela. Aby bylo jasno – nejsem brečící člověk.
Totálně mě rozložila a místo mých problémů začala řešit a vtloukávat mi do hlavy, že je moje máma nemocná a že mám nejhorší vztah s tátou. Já to tak rozhodně necítím, ale vydržela jsem to. Chtěla po mně opakovat nějaké duchařské řeči a prosit anděly. Prosila jsem, ať už to skončí. Bylo to hrozný.
Cestu zpátky jsem celou probrečela, protože jsem byla emocionálně úplně na dně. Tohle absolutně nebylo nic pro mě a nechápu, jak jsem si mohla myslet, že mi to pomůže. Jenže kámoška mi to takhle nepopisovala. Hned jsem jí řekla, že to není můj šálek kávy a že už tam nepůjdu, i když jsem tý paní řekla, že ano. V tu chvíli jsem byla nějak mimo.
Radši se to pokusím vyřešit sama jako doteď. Přesvědčilo mě to, že k nikomu nemám důvěru.
Autor: Barbora
