Článek
Máma mi vždy kladla na srdce, že až bude stará, nechce skončit v žádném ústavu či nemocnici. Slíbila jsem jí, že se to nestane a teď při pomyšlení na to, že jsem svůj slib nedodržela, se mi svírá žaludek. Jakmile má člověk mladé rodiče, ani si nedovede představit, jaké to bude, až jim přestane sloužit zdraví.
Moje maminka začala mít zdravotní potíže celkem brzy a ty se samozřejmě s věkem prohloubily. Já jsem dost zaneprázdněná, mám náročnou práci, děti a do toho jsem ještě před rokem musela za mámou každý den jezdit ji kontrolovat a pomoct se základními věcmi. Obě jsme věděly, že je to neudržitelné, ale nemluvily jsme o tom. Mamka za žádnou cenu nechtěla pryč z domova a když jsem jí nabízela, že bych si ji vzala k sobě domů (máme velký dům), protestovala. Chtěla zůstat u sebe.
Postupem času jsem byla vyčerpaná i já a usoudila jsem, že i přesto, co jsem jí slíbila, budu muset být tvrdá a někam ji umístit. Bylo kvůli tomu veliké haló a maminka to odmítala, ale nakonec jí nezbylo nic jiného, než na to kývnout.
Prvního půl roku jsem z toho byla vyřízená. Chodila jsem za ní, ale pokaždé mi plakala na rameni, jak se jí tam nelíbí a že chce domů. Nic nepomáhalo, nakonec vidím, že trochu pomáhá čas. Máma si zvyká a mně to trochu ulevuje. Díky za to!
Po mém příchodu mi vždy asi první tři měsíce říkala, že jsem ji zklamala a že mi to nikdy neodpustí. Teď už se na mě i usměje.
