Článek
Business woman
Byla jsem dřív celkem kariéristka a kdybyste si mě prohlédli na fotce pár let zpět a dnes, možná byste mě nepoznali. Milovala jsem podpatky, nákupy, kafíčkování, drbání s holkama a co se týká kariéry, jsem mířila hodně vysoko. Byla jsem i celkem schopná a nepotřebovala jsem ničí pomoc. Dnes je vše jinak.
Vždycky mě máma s tátou tahali na hory a já to nenáviděla. Byli jsme tam sami a já nemohla trávit čas s kamarády, asi proto jsem si k horám vytvořila špatný vztah a nikdy jsem tam dobrovolně sama nejela. Jenže to se časem změnilo a mně to kupodivu začalo chybět. Přistihla jsem samu sebe, že vzpomínám, prohlížím si fotky a vlastně mi chybí ten pocit bezstarostnosti, příroda a klid.
Měla jsem pocit, že toho mám najednou dost a že je ten svět nějaký hrozně rychlý. Pravdou je, že se to nestalo jen tak ze dne na den náhodou, ale příčinou byla ztráta milovaných osob, mých rodičů. Začala jsem přemýšlet jinak a došlo mi, proč moji rodiče hory tak milovali. Byl to pro ně útěk z reality, od práce, od starostí a spojení s přírodou.
V horách jako doma
Jednoho dne jsem se rozhodla, že si vezmu volno a do hor se vydám. Měla jsem smíšené pocity a vlastně jsem se bála, jaké to bude. Jakmile jsem vystoupala na horu, ucítila jsem pocit jako když jsem byla dítě. Pocit domova, bezpečí a konečně mi přišlo, že někam patřím.
Dala jsem výpověď a přestěhovala se do hor během jednoho měsíce. Vždycky jsem byla dost impulzivní, takže to nikoho nepřekvapilo. Ale klid a harmonie není jediné, co hory přináší. Musíte se postarat o jídlo a vztahy s některými lidmi jsou tu dost těžké. Možná byste řekli, že v horách žijí lidé spokojení, ale nemusí to tak být. Už několikrát jsem musela vyloženě bojovat o to, abych tu mohla zůstat. A zatím nemůžu být spokojenější.
