Článek
Kdysi dávno lidé chodili do Kolosea. Chtěli vidět boj, krev, drama. Potřebovali spektákl. A když už nebylo koho hodit lvům, našel se nový chudák, kterého dav miloval stejně rychle, jako ho později udupal do písku. Dnes už Koloseum nestojí. Ale princip zůstává.
Přesně to ukazuje příběh Shopaholicadel – fenoménu sociálních sítí, dívky, která nebyla úplně chytrá, ale zato autentická. A my? My jsme se dívali. Smáli se. Sdíleli. Přilévali olej do ohně. A pak, když už se nám to zdálo příliš okoukané, otočili jsme se zády.
Teď je skoro bez domova. Vyždímali ji do posledního kliknutí. A my? No, my se možná podíváme na další „kontroverzi“, protože algoritmus nám už určitě doporučil něco nového. Někdo jiný se teď stává virálním pro svůj výbuch vzteku, podivné názory nebo bizarní chování. A my? My se díváme.
Není to vlastně o ní. Je to o nás.
Když se smějeme hlouposti druhých, jak často se ptáme sami sebe, proč nás to tak fascinuje? Proč je tak snadné obětovat někoho, kdo se neumí bránit? Proč internet tak miluje tragédie, pokud jsou zabalené do zábavného formátu?
A co když se to příště stane nám? Co když řekneme něco nešikovného na nesprávném místě? Co když se naše chyba stane virální? Kolik lajků bude mít video, kde se ztrapníme? A kdo nám pomůže, až se algoritmus přesune jinam a zůstaneme sami?
A pak je tu ještě další úhel pohledu. Kolik virálních „gladiátorů“ byly ženy? Kolik z nich si prošlo veřejným lynčem jen proto, že byly příliš hlasité, příliš emotivní, příliš jiné? Když se dívka směje příliš nahlas, je trapná. Když je naivní, je to k smíchu. Když je chytrá a sebevědomá, je nesnesitelná. A tak si internet vybírá svou kořist. Hledá nové oběti, které se nebudou bránit, protože vědí, že proti masám se bojovat nedá.
Moderní Koloseum nepotřebuje kamenné stěny. Stačí nám obrazovka, komentáře a dobré Wi-Fi připojení.
A lvi? Ti už dávno nejsou potřeba. My jsme jimi.
