Článek
České protivládní demonstrace v režii spolku Milion chvilek pro demokracii mají svůj ustálený repertoár. Na pódiu se vystřídají známé osobnosti, zazní několik projevů o demokracii, právním státě a slušnosti, lidé si společně zazpívají a nakonec se rozejdou s příjemným pocitem, že udělali něco důležitého.
Zdeněk Svěrák, Václav Marhoul, Aňa Geislerová, Eva Holubová… Jména, která se v různých podobách objevují na občanských protestech už celé roky. Proti jejich osobní angažovanosti nic nemám. Naopak je dobře, že se veřejně vyjadřují k politice. Problém je, že se z podobných vystoupení stala téměř povinná součást českého protestního folkloru.
Chybí už jen společné objetí, kelímek svařeného vína a dobrý pocit z příjemně stráveného odpoledne.
Možná to zní přehnaně. Jenže právě v tom podle mě spočívá jeden z největších problémů českého občanského odporu. Ve chvíli, kdy by měla být ze společnosti cítit skutečná nespokojenost, pořádáme další kulturní happening.
Hlavně se na nikoho příliš nezlobit
Nedávná demonstrace proti způsobu, jakým vláda prosazuje rušení koncesionářských poplatků, přinesla jeden výmluvný moment. Hozená dlažební kostka před Poslaneckou sněmovnou vyvolala vlnu pohoršení.
Aby bylo jasno, násilí nepovažuji za žádoucí součást demonstrací a rozhodně nevolám po zapalování aut nebo napadání policistů.
Přesto mě zarazilo, jak velký prostor tento incident dostal a jak rychle se pozornost přesunula od samotného předmětu protestu k otázce, zda se demonstranti chovali dostatečně slušně.
Ve Francii, kde mají sociální protesty podstatně konfliktnější tradici, by jediná hozená kostka sotva představovala událost takového symbolického významu. Spíše by si všichni ťukali na čelo, co tu vlastně v Česku řešíme.
Nejde o to francouzské násilnosti obdivovat. Francouzské protesty mají také své excesy, které mohou poškodit jejich vlastní cíle, jako je rabování obchodů a ničení veřejného majetku. Ale jedna věc je na nich podstatná: nespokojenost je skutečně vidět.
Veřejnost i politici poznají, že lidé jsou naštvaní. Že se nechtějí jen symbolicky přihlásit ke správným hodnotám, ale že požadují změnu.
U nás jako by hlavním cílem bylo dokázat, že jsme slušnější než ti, proti kterým protestujeme. Jenže slušnost sama o sobě není politická strategie.
Kýč místo skutečného odporu
Milion chvilek dokázal v minulosti (a dokáže to i v současnosti) něco mimořádného. Mobilizoval obrovské množství lidí, přivedl je do veřejného prostoru a ukázal, že občanská společnost není lhostejná k tomu, kdo a jak vládne. To je zásluha, kterou mu nikdo nevezme.
Jenže organizace jako by postupně uvízla ve vlastním úspěšném formátu. Znovu známé tváře, znovu emotivní projevy, znovu písničky a znovu ujišťování, že pravda a láska nakonec zvítězí.
Celé to začíná připomínat kýč. Ne proto, že by hodnoty demokracie nebo lidských práv byly kýčovité. Ale protože se z jejich veřejného připomínání stává předvídatelný obřad, který účastníky spíše uklidňuje, než aby je mobilizoval k dalšímu jednání.
Přitom skutečný protest nemusí být násilný, aby byl nepříjemný. Může být hlučný, vytrvalý, konfrontační a politicky konkrétní. Může vytvářet dlouhodobý tlak na poslance, organizovat místní shromáždění, spojovat občanské iniciativy s odbory nebo podporovat nenásilné formy občanské neposlušnosti.
Hlavně ale musí být zřejmé, čeho chce dosáhnout. Nestačí přijít na náměstí, zazpívat si a připomenout, že Andrej Babiš představuje problém. To už jeho odpůrci vědí dávno.
Kde jsou zaměstnanci, nízké mzdy a nedostupné bydlení?
Ještě zásadnější problém vidím v samotném obsahu demonstrací. Český protivládní protest se příliš často soustředí na obranu institucí, demokracie a veřejnoprávních médií. Všechno jsou to důležitá témata. Jenže jako by v něm téměř chyběla sociální otázka.
Současná vláda přitom připravuje opatření, která mohou citelně zasáhnout do života běžných zaměstnanců.
Chce snížit podporu v nezaměstnanosti, čímž oslabí vyjednávací pozici lidí, kteří přišli o práci. Prosazuje rozvolnění pravidel pro práci na živnostenský list, které usnadní obcházení zaměstnaneckých práv. A její způsob jak schválila nový stavební zákon nelze nazvat jinak než ostudným.
To nejsou nějaké okrajové technické detaily ale rozhodnutí, která mohou ovlivnit, zda člověk dostane zaplaceno za dovolenou, jakou bude mít ochranu při ztrátě práce nebo zda si vůbec dokáže dovolit bydlení. A právě takové otázky by měly být v centru politického konfliktu.
Proč se na protivládních demonstracích mnohem častěji mluví o České televizi než o lidech, kteří pracují za nízké mzdy? Proč se tolik energie věnuje obraně demokratických institucí, ale tak málo obraně sociálních práv?
Demokracie přece není jen nezávislá televize a svobodné volby. Je také o tom, zda mají lidé skutečnou možnost rozhodovat o vlastním životě.
Člověk, který se bojí odmítnout špatně placenou práci, protože by nezaplatil nájem, nemá stejnou faktickou svobodu jako ten, kdo disponuje finanční rezervou.
Pokud občanský protest tuto skutečnost přehlíží, dobrovolně se připravuje o možnost oslovit velkou část společnosti.
Protest, který vládu nic nestojí
Nejsem tak naivní, abych očekával, že Andrej Babiš změní svůj politický program poté, co si několik desítek tisíc lidí na Letné zazpívá písničku Zdeňka Svěráka.
Babiš dobře ví, že značná část účastníků těchto demonstrací ho nikdy volit nebude. Jejich nesouhlas je pro něj politicky předvídatelný. Může ho odmítnout jako aktivitu opozice, prohlásit demonstranty za zmanipulované a pokračovat dál.
Ostatně přesně to už dělá. Na protesty proti rušení koncesionářských poplatků reagoval obviněním, že Milion chvilek a opozice rozeštvávají společnost. Zároveň oznámil, že vláda návrh nestáhne. To je poměrně názorná ukázka limitů dosavadní protestní strategie.
Samozřejmě nelze čekat, že jedna demonstrace přiměje vládu ke kapitulaci. Ani statisícový protest nemusí automaticky změnit politické rozhodnutí. Ale právě proto je důležité přemýšlet, co bude následovat.
Jaký konkrétní tlak vznikne na vládní poslance? Jak se protest dostane mimo Prahu? Jak osloví lidi, kteří nesledují politické debaty, ale každý měsíc řeší, zda zaplatí nájem? A jak se z jednorázového shromáždění stane dlouhodobá občanská aktivita?
Pokud odpovědí bude pouze další demonstrace se stejnými řečníky a podobným programem, obávám se, že Babiš skutečně nemá důvod k nervozitě.
Český protest potřebuje méně sentimentu a více hněvu
Nechci tím tvrdit, že demonstrace nemají smysl. Mají. Jsou důležitým projevem občanské svobody a připomínají politikům, že jejich rozhodování někdo sleduje.
Milion chvilek navíc prokázal, že dokáže mobilizovat množství lidí, o kterém si většina občanských iniciativ může nechat jen zdát. Právě proto si ale zaslouží náročnější kritiku než pouhé pochvaly za další zaplněné náměstí.
Nestačí totiž počítat účastníky. Je potřeba ptát se, zda protest dokáže něco změnit. A především by se měl přestat bát negativních emocí.
Hněv není opakem demokracie. Hněv nad nespravedlností, korupcí, zneužíváním moci nebo zhoršováním životních podmínek může být naopak jedním z nejsilnějších motorů demokratické politiky.
Nemusí se projevovat rozbitými výlohami ani násilím vůči policistům. Může mít podobu neústupných požadavků, hlasitého nesouhlasu, stávek, dlouhodobých kampaní a občanského odporu, který politikům skutečně komplikuje prosazování jejich záměrů.
Česká společnost přitom má dost důvodů být naštvaná. Nedostupné bydlení, nízké mzdy, rostoucí nejistota zaměstnanců nebo politické zásahy do veřejných institucí nejsou problémy, které vyřeší společný zpěv.
A možná právě zde leží největší slabina současných protivládních demonstrací. Příliš často působí jako setkání lidí, kteří chtějí dát najevo, že stojí na správné straně, ale už mnohem méně jako hnutí, které chce skutečně změnit poměry.
Demonstrace nemusí být násilná. Nemusí být ani nepřátelská. Ale měla by z ní být cítit naléhavost, rozhořčení a odhodlání. Ne atmosféra příjemného nedělního výletu, po kterém se všichni vrátí domů a politická realita zůstane přesně stejná.
Andrej Babiš se nemusí bát lidí, kteří si proti němu jednou za čas přijdou zazpívat. Mnohem větší problém by pro něj představovali lidé, kteří se nenechají odbýt písničkou, projevem ani příslibem dalšího setkání.
